Ladiny zápisky

Paříž, oui!

2012-01-07T21:05:00.000Z

"Co si ta Paříž vlastně myslí že je? Samé umění, kultura, dějiny a romantika. Proč se ale zamilovávat do někoho, kdo o vás nestojí? Tak se chováte rezervovaně. Eiffelovka? No že by byla zas až tak velká.. Louvre? Moc velký! Hotelový pokoj? Moc malý! Ulice? Moc narvané! A ta útulná restaurace, do niž jste zašli? A to šampaňské z malé venkovské vinice? A tucet bretaňských ústřic? V té chvíli jste se do Paříže zabouchli až po uši." (průvodce Lonely Planet)

Zbožňuju průvodce a zbožňuju Paříž.

“To byl super film. Nepoletíme do Paříže?” “Jó!” A tak nás Woody Allen inspiroval k naší vlastní půlnoci v Paříži.

Do Paříže jsme se vypravili začátkem prosince. Po čtyři dny se střídalo slunné počasí s deštivým; ideální na procházky venku, když bylo hezky, a na schovávání se v kavárnách, když začínal červenat nos.

Šlehačkový dort na Montmartru

Protože jsme bydleli na Montmartru, navštěva Sacré Cœur byla povinností. O Vánocích jsou tu vánoční trhy, kde prodejci nabízejí průměrné zboží za nadprůměrné ceny. Nic si nekupujte, jen zdarma zhluboka nadechujte atmosféru. Chcete si přesto odvézt něco na památku? Montmartre nebyl plný výstředních umělců jen v minulosti; šílené karikaturisty, kteří vám nakreslí portrét za 250 eur, aniž by vám cenu dopředu řekli, tu najdete na každém kroku i dnes. My jsme si odnesli kýčovitou kresbu, kterou jsme uhádali na 20 eur (z původních 80 eur, což byla prý studentská cena). Asi ji necháme namnožit a naše rodiny ji dostanou k příštím Vánocům.

Za Petřínskou rozhlednou do Paříže

Pokaždé, když stojím pod Eifellovou věží, přijde mi nějaká malá. A právě proto se vyplatí vyběhnout si ji pěšky, aby vás ten dojem rychle přešel. Jen pozor na děti a seniory s holemi, díky kterým se může výstup/sestup protáhnout. V prosinci je v prvním patře disco bruslení a pokud je vám méně než 10 let, nestydíte se, nebo jste opilí, můžete si zabruslit přímo na Eifellově věži, a to za blikotu barevných žárovek (Jaj!)

(Vědomostní okénko o Eifellově věži: od země až na vrchol vede 1 665 schodů. Její celková hmotnost je 10 100 tun. Na celou stavbu bylo použito 18 038 kovových dílců a 2 500 000 nýtů. Maximální oscilace vrcholu je i při velmi silném větru jen 12 centimetrů. Výška může vlivem tepelné roztažnosti kolísat až o 18 centimetrů. Spisovatel Guy de Maupassant, kritik Eiffelovy věže, pravidelně navštěvoval místní restauraci, protože to bylo jediné místo, odkud se na věž nemusel dívat.)

Za pyramidami

Kdyby nebyl v Louvre Apple Store, asi bychom se jím kochali jen zvenku. A to by byla škoda. Louvre navíc není jen muzeem, ale také obrovským nákupním centrem o dvou patrech. Moderní podzemní část je propojena s historickou částí a některé obchody jsou zabudovány přímo mezi zdi stovky let starého královského zámku. Pokud se vyloženě neženete za Monou Lisou, projděte pár pavilonů, v Apple Store si kupte pouzdro na iPhone (je přece z Louvre!), zavolejte svým kamarádům přes facetime, abyste se jim pochlubili, kde právě jste, a spokojeně vstřebejte zážitky v kavárně Paul.

Dobýt Vítězný oblouk a dát si svařené pivo

Pokud chcete Paříž vidět z výšky, a to i s Eifellovou věží, dojděte k Vítěznému oblouku a točitým schodištěm vystoupejte až nahoru. Celá Paříž je odsud nádherně vidět. A hlavně je vidět tak nějak jinak. Cestu zpět do centra absolvujte pěšky. I když nehodláte nakupovat u Cartiera, luxusní třída Champs-Élysées stojí za procházku. Je to vlastně taková větší pražská Pařížská. Během Vánoc jsou na Champs-Élysées vánoční trhy, kde můžete od čokolády, přes ručně vyráběná mýdla až po svařené pivo koupit vše. Když jsme nápis “Mulled Beer” viděli poprvé, říkali jsme si, jak je to geniální nápad; každý má přece rád pivo, tak proč ho nesvařit. A tak jsme si za 4 eura koupili dvě deci tekutiny, která chutnala jako zteplalé pivo smíchané s medovinou. Obsah jsme nedokázali vypít ani ve čtyřech lidech, a tak jsme ho vylili k jednomu z místních stromů. Až se na jaře objeví zpráva, že stovky let starý strom na Champs-Élysées záhadně uschl, vzpomeňte si na mě.

Pokud máte rádi moderní umění, nezapomeňte na Centre Pompidou. Budova vznikla v letech 1972 až 1977 v rámci mezinárodní architektonické soutěže. Zúčastnilo se jí kolem 700 architektů a na výsledném projektu se podílel i Jan Kaplický. Skleněný kolos má 5 poschodí a všude vidíte barevná potrubí. Žluté je elektrické, modré je klimatizační potrubí, zelené je vodovodní, bílé trubky jsou větrání podzemních prostor, červenou je označeno vše, co zajišťuje přesun osob. Stavba stála téměř miliardu franků.

Když už budete v této části Paříže, projděte si čtvrť Le Marais, která se v 17. století stala módní čtvrtí šlechty. Dnes tu jsou muzea, městské paláce, přátelské obchody, řemeslné dílny, parfumerie, cukrárny a gay podniky. Zkrátka ideální místo, kde se záměrně ztrácet.

Z Paříže se vám nebude chtít. Zmírněte smutek nákupem makaronek a foie gras.

Oui.

Podpatky, tenisky, podpatky, tenisky

2011-08-27T23:08:00.000+01:00

Zhruba před měsícem mě oslovil kamarád Honza Dufek, zda bych s ním nechtěla natočit Fokus ČT o běhání.

"Cože? Já?"
"No, nejdřív jsem chtěl natočit profíky, ale pak jsem si řekl, že natočím naši 'rodinu' z Dailymile. Bude to legrace, co ty na to?"
"Aha, hm, tak.. tak jo."
"Supr, nejdřív natočíme rozhovor a potom natočíme, jak běžíš."
"Prosím?!"

Málem jsem v tu chvíli spadla ze židle. Běhám. Běhám často a ráda, ale nikdy mě nenapadlo, že budu běhat před kamerou.

Najednou jsme seděli se štábem v dodávce a jeli natáčet reportáž. Venku na sluníčku bylo 40+ stupňů a z nás lilo, i když jsme seděli v autě s klimatizací. "Hlavně se mě neptej, proč běhám," kladu Honzovi na srdce. Kamera, natáčíme: "Tak Lado, proč vlastně běháš?" Au. Celý rozhovor bylo takové milé povídání, které mě samotné poodkrylo, proč to vlastně všechno dělám.

Proč běhám?

Jsou to endorfiny, je to závislost

Stačilo párkrát vyběhnout a byla jsem v pasti. Zvykla jsem si na volný pohyb, zvykla jsem si na pocit, který se dostaví při běhání. Přes den podpatky a taška s notebookem, večer trenýrky a kecky. Je to taková hra, ve které člověk střídá role. Podpatky, tenisky, podpatky, tenisky. V práci jsem někdo, ale při běhání jsem to já.

Nemyslet, běžet

Honza se mě ptal, na co při běhání myslím. Jenže já nemyslím na nic. Pustím si hudbu a běžím. Čístím hlavu, upouštím ventilek, vnímám jen pohyb a okolí. Nemyslím, běžím, užívám si to.

Instantní štěstí

Při natáčení jsem zjistila, že běhám špatně. Mám zoufalý došlap přes patu a dělám příliš dlouhé kroky, které mě zbytečně zpomalují. Všechno to vím a snažím se na tom pracovat, ale jakmile se rozběhnu, po chvíli nasadím off-line mode a nepřemýšlím vůbec. Běžím, běžím sice špatně, ale běžím a na tváři mám přihlouplý úsměv. Někdy to snad ani není běh, ale tanec. Jako když jsem byla malá a spontánně jsem se rozběhnula na zahradě.

Běhání je jeden z mála sportů, kde není člověk ničím svázaný. Žádná pravidla, žádné limity. Vyskočit na lavičku, skočit oběma nohama do kaluže, přeskočit vodítko, na kterém jezevčím blokuje celou stezku. Běžet v dešti, vdechnout mouchu a popálit se od kopřiv.

Mám vlastně spoustu malých důvodů, proč běhat.

S Tintinem na vaflích a na pivu.

2011-05-24T15:34:00.000+01:00

Minulý týden jsem se zastavila v Bruselu. Na celé město jsem měla pár hodit. Odlet z Prahy byl v 6 hodin ráno. Moje naivní představa, že si na letišti dám snídani a ještě stihnu vyměnit peníze, se samozřejmě rozplynula. Nikde nikdo.

Čekám u gatu, když v tom: „Ladůůůš?!“ Iva, moje kamarádka, která studuje v Bruselu a do Prahy létá za přítelem. „To je hustý! Ukážu ti město a k snídani si dáme vafli.“ Díky bohu za ty dary. Ivu mám ráda, Brusel neznám a za vafli bych dala království.

Před osmou ranní přistáváme na letišti Charleroi a autobusem jedeme do centra Bruselu. „Támdle jak jsou ty dva komíny, tak tam studuju. Tady nakup čokoládu, támhle rozhodně nechoď na mušle. A tady, tady si dáme ty vafle.“

Hm...

Mušle

V restauraci Aux Armes de Bruxelles se prý denně sní 180 kilo mušlí. Podávají je tu s bagetou a belgickými hranolkami (jsou větší). Jak papírový průvodce, tak Iva mě ale od mušlí zrazovaly. Ceny jsou turistické a mě čekal let do Budapešti. A papírový pytlík jsem s sebou neměla.

Vafle

Prodávají je všude. A Brusel po nich úžasně voní. Zatímco Belgičané je prý jedí samotné jen pocukrované, turisté na ně plácají ovoce, zmrzlinu, šlehačku a celé dílo nakonec přelijí čokoládou a karamelem. Koupit se dají dva druhy: bruselské a lutyšské. Liší se těstem a tvarem - lutyšské jsou nepravidelné a křupavější, bruselské mají tvar obdélníku a je to spíš taková kyprá buchta.

Čoko-Lada

Jsem vyhlášený čokoholik - závislák. Belgickou čokoládu jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Výlohy jsou čokolády plné; pralinky, bonbony, tekutá čokoláda, čokoládový čůrající chlapeček, čokoládový Tintin. Jsem v ráji!

Pivo

Existuje cca 750 druhů belgických piv. Tomu se říká velmoc. Některá piva mají až 12 % alkoholu. Já jsem svou vafli spláchla třešňovým.

Look, he is so small!

“Nikdo ho nemůže najít a když ho konečně najdou, jsou zklamaní, že je tak malý.” Samozřejmě myslím Manneken Pis, bronzovou sošku čůrajícího panáčka. Legenda praví, že socha znázorňuje chlapce, který zachránil obléhané město tím, že se vyčůral na hořící zápalnou šňůru od bomby. Nahatého chlapečka celý svět zbožňuje a Belgičané ho při slavnostních příležitostech dokonce navlékají do miniaturních oblečků. Bizzare. Čůrající holčičku a čůrajícího pséka jsem si nechala ujít. Jeden člen čůrající rodiny stačí.

Buřinky a jablka

Surrealistický malíř René Magritte má v Bruselu muzeum. "Malba není zrcadlem skutečnosti."

Komiks

V Belgii se narodil Tintin. Malby s jeho motivem jsou po celém Bruselu. Je to vlastně docela vtipné, připadáte si díky nim jako v komiksu. A Šmoulové, to jsou také Belgičani.

Z Bruselu odlétám s hyperglykémií a s vědomím, že se sem chci podívat znovu. Najít čůrajícího křížence a dát si pívo s vaflí.

½Maraton. Můj první. Spálené čelo, bolavé nohy a medaile na krku. Příště ať je z čokolády.

2011-04-10T10:25:00.000+01:00

Minulý týden jsem si zaběhla svůj první půlmaraton. Přesně si nevybavuju moment, kdy jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Mám smůlu na zranění; pokud zrovna nemám natržený sval, mám zablokovaná záda. Možná právě proto jsem registrační formulář nakonec odeslala; nevěřila jsem, že se na start postavím.

V předvečer závodu jsem si vyzvedla běžecký balíček: startovní číslo, obrandové tričko a miliony letáčků a instrukcí. Číslo má v sobě čip, který vás sleduje po celou dobu závodu, a na zadní straně je dotazník. Vyplníte jméno, adresu, alergie na léky, krevní skupinu, kontakt na vašeho nejbližšího člověka… co kdyby se něco stalo. Při vypisování údajů začínám lehce nervóznět. Co když se přeci jenom něco stane.

Je tu sobota, 2. 4., den D. Jsem zvyklá běhat, když mám náladu, když se mi chce. Někdy se mi běží dobře a upaluju ulicemi jako Forrest Gump, jindy to nejde a za 15 minut jsem doma, zpruzelá. A teď je tu půlmaraton a já se mu musím podřídit. Závod na mě nepočká, stejně tak jako nikdo z dalších 9.500 závodníků nepoběží brzy ráno jen proto, protože mě to tak vyhovuje více. Oblíknout trenýrky, přišpendlit startovní číslo. Nerada se podřizuju.

Čekám před Rudolfinem. Všichni ti afričtí běžci v pidi trenclích mi na sebevědomí nepřidávají. Říkám si, co tu vlastně dělám. Toi toi budku navštěvuju každou pátou minutu, doléhá na mě nervozita. A najednou je závod odstartován. Trvá dobrých 7 minut, než se masa rozběhne a náš sektor H se poprvé pohne. Hlavně to nepřepálit.

Trasa je značená po kilometrech. Sedmička. Proboha. Pot mi teče po čele a štípe mě v očích. Tohle nedám, jsem teprve ve třetině a jsem na dně. Občerstvovací zastávky každým 5 km se zdají být tak nedostupné. Bederní pásy s malými lahvičkami, kteří mají běžci kolem mě, asi nejsou tak úplně od věci. Mám chuť je kolegům za běhu strhávat. Království za vodu. Nemám energii a mám žízeň. Snažím se držet skupiny čtyř Španělů, kteří přede mnou běží v sobrérech. Ale i oni mi utíkají. Nemyslet na nic, běžet. Vypínám, poslouchám hudbu, nechávám se strhnout davem. Lidé kolem trati tleskají, zpívají, tančí. Chce se mi brečet vyčerpáním a dojetím.

Čtrnáctý kilometr a já bojuju hlavně sama se sebou. Když to teď vzdám, bude mě to hrozně mrzet. Vypnout, nemyslet, běžet. Osmnáctý kilometr. Únava roste, roste počet zraněných a odpadlých. Teď už to doběhnu, i kdybych to došla.

Doběhla jsem. Na krku medaile, v ruce banán jako první a poslední záchrana. Euforie a radost.

Půlmaraton je boj. Pro mě to byl boj sama se sebou. Podřídit se závodu a rozvrhnout síly. A běžet, běžet, běžet. A užít si to. Půlmaraton není jen 21 km, ale je to šňůra lidských příběhů. Vzduch je naplněný endrofiny, atmosféra vás strhne. Ať chcete, nebo ne.

That day, for no particular reason, I decided to go for a little run.

Poběžíte, i kdybyste nechtěli. Utíkací aplikace

Proč běhám, proč o tom píšu a proč byste měli běhat taky

2011-03-02T17:36:00.000Z

Jako malá jsem běh nenáviděla. Byla jsem tlustá a pomalá. Při povinných školních bězích v parku jsem si trasu zkracovala a namísto toho, abych sochu Husité na stráži obíhala, podbíhala jsem ji.

Vše se zlomilo před dvěma lety; napadlo mě překonat svou nenávist k běhání. Kozoroh a jedináček; jakmile se zabejčím, není mi pomoci. A já jsem si umanula, že zkrátka BUDU běhat.

Do další fáze se moje běhání dostalo, když jsme se na běhání stala závislou a začala kecky vozit všude. Brala jsem je s sebou na Paříže, do Bostonu, do Londýna. Vstala jsem brzy ráno a oběhla památky (přes den plné turistů, teď liduprázdné). Dopoledne jsem měla odškrtnutá všechna must visit místa (v Paříži jsem se každé ráno vyškrábala na Sacre Coeur, abych viděla východ slunce) a odpoledne jsem se věnovala nasávání atmosféry (café au lait, croissanty, šneci, "božolé"). Většinou měst jsem se doslova proběhala a projedla. Stal se ze mě gastroturista běžec.

Ve Finsku jsem pak běhání propadla úplně. Měla jsem své oblíbené trasy, vyhlídky, dokonce i oblíbeného kačera, kterého jsem potkávala každý den. A tady jsem se dostala k Dailymile. Neměla jsem s sebou sporttester, neměla jsem nejmenší ponětí, kolik vlastně uběhnu, jestli se zlepšuju, nic. A tak jsem se zaregistrovala na Dailymile.com.

Dailymile je sociální síť pro sportovce. Zřídíte si osobní profil, nahrajete fotku, zadáte cíl, kterého chcete dosáhnout (např. "letos chci oběhnout sochu Husité na stráži"), ale hlavně: každý svůj výkon zapíšete. Máte tak online sportovní deník. A jako na každé jiné sociální siti, i na Dailymile máte přátele. Ale protože je váš profil hodně okleštěný (stačí fotka a křestní jméno), můžete si přidávát lidi bez ohledu na to, zda je opravdu znáte, či ne. Spojuje vás totiž sport.

Přátelé vám pak výkony mohou hodnotit, komentovat a posílat vám motivační odznáčky. Když jsem na Dailymile začínala, registrovaných bylo pár Čechů. Teď je tam komunita lidí, která se vzájemně hecuje, radí si, konzultuje výběr bot, připravuje se na závody a maratony. Na Vánoce dokonce vznikl na Dailymile projekt: kdokoli se chtěl zúčastnit, poslal správcům email a ti mu náhodně vybrali do dvojice dalšího sportovce, se kterým si anonymně vyměnil dárek. A přesně to je kouzlo Dailymile.

I kdyby noví lidé byl jediný důvod, proč se na tu registrovat, je to dostatečně velký důvod. Jednou jsem dala na svůj profil fotku Místodržiteského letohrádku ze Stromovky a Michael, běžec ze Singapuru, mi poslal zprávu, že miluje evropskou architekturu a že by byl nadšený, kdybych s ním sdílela víc fotek. Teď, kdekoli jsem, posílám Michaelovi pohled. Když dostal pohlednici z Kutné hory z roku 1917, který jsem koupila v antikvariátu, málem spadl ze židle. On mi na oplátku posílá pohledy supermoderních staveb. Nikdy jsme se s Mikem neviděli, ale spojuje nás běhání. Vzájemně se hecujeme a motivujeme k lepším výkonům. A co je na Dailymile nejlepší? Na konci roku vám přijde souhrnný report, kolik jste svým cvičením spálili koblih. Hm...

Málo kdo chápe, že vstávám za tmy a chodím si odběhnout své kilometry. Pro mě se ale endorfiny staly závislostí. Jakmile nemám svou denní dávku, je zle. A tak i když jsem unavená a všechno mě bolí, chvíli se přemlouvám, abych nikam nešla, ale za pět minut už mám na nohách kecky.

Ne každý je příznivcem běhání, ale zkuste to. Běhání se dá natrénovat a získat si na něm závislost je zatraceně jednoduché. Zkuste vydržet týden a jste v tom. Jsem ukázkový příklad toho, že endorfiny fungují. A jsou návykové.

Se třemi muži v Alpách

2011-01-30T06:15:00.000Z

Vydala jsem se lyžovat do Dolomit, do italského Val di Fassa. A to se třemi muži: taťkou a jeho dvěma kamarády. Zatímco moje přítomnost snižovala věkový průměr, přítomnost chlapců zvyšovala můj krevní tlak.

Den 1

„Zaléhají mi uši, nemáte bonbón?“ „Na zaléhání uší tu máme placatici se slivovicí.“

„No tak přejdeme k důležitějšímu tématu: Pepo, jaký je jídelníček?“

„Ty si nedáváš do čaje cukr? Tak si tam dej aspoň trochu rumu, ne?“

Den 2

„Lado, dobrý, dobře lyžuješ. Jen občas do toho dáváš málo razance, a potom lyžuješ jak holka.“

„Věděli jste, že víc CO2 vzniká při výrobě mlíka, než při zpracování sladu?“ „To jako že by ve školkách dělali dětem kaši z píva?“

Den 3

„Tak, namazal jsem si nohy alpou, placatici jsem dolil, můžeme na kopec.“

„Pepo, ta francovka je stejně na nic, jenom to chladí, nic jinýho. To si můžeš kolena vystrčit na balkón.“

„Pepo, nedělej uraženýho, a pojď si s náma dát šnaps. Nám ta francovka nevadí. Vomotej si nohy fáčem a pojď za náma.“

Den 4

„Nemohla bys jít s tím kompjůtrem jinam? Chceme si dát tlačenku.“

Den 5

„Stojí u toho golfu, jako by měl v gatích nas*áno. A jak u toho přemýšlí! Zamířím, střelím. Jednou jsem profík, tak do toho cáknu a jdu dál, no né? Ježišmarjá, a stejně to nakonec frknul do písku. Kretén.“

„Venku je takovej krásnej uzenej kouř. Ježiš, jak já bych si dal uzený.“

Den 6

„Včera jsem to pos*al, nechal jsem tě jít spát prvního, tys nasadil, já na tebe mlaskal, ale ty ses zalykal dál. Tak, to jsem ti chtěl jenom říct.“

Social Innovation Camp Praha 2010

2010-11-16T17:39:00.000Z

„Social Innovation Camp propojuje lidi, nápady a digitální nástroje pro vytvoření sociální inovace prostřednictvím internetu a/nebo mobilních bezdrátových aplikací.“

Pro mě je Social Innovation Camp soutěž, výjimečná událost a příležitost poznat zajímavé lidi a pomoci realizovat nápad, který může vyřešit nějaký společenský problém. Všechno se ale musí stihnout za dva dny.

Svého prvního Social Innovation Campu jsem se zúčastnila před rokem v Bratislavě, který byl vůbec poprvé v historii mezinárodní. Do Bratislavy se tehdy sjela skupinka marketérů, vývojářů, designérů a lidí, kteří se motají kolem internetu, aby pracovali na projektech, které mohl do soutěže přihlásit kdokoli. Týmy byly namíchané: ČR, UK, Polsko, Litva, Slovensko, Rumunsko… a my jsme naráželi na problém, že projekt, který bude skvěle fungovat v UK, určitě nebude fungovat v ČR. Legislativa, mentalita… nejde vymyslet univerzální projekt řešící sociální problém, který by šel našroubovat na jakoukoli zemi.

Náš projekt Have a go heroes, jehož idea byla zprostředkování služby starým osamělým lidem, jsme tehdy lokalizovali na UK a po dvou dnech jsme ho s kruhy pod očima odprezentovali porotě. Nevyhráli jsme, ale Tymon, tvůrce myšlenky, se ho rozhodl realizovat. A tak má UK své hrdiny.

Letošní SIC se konal přímo v Praze, v coworkingovém prostoru HUB, po záštitou Respekt Institutu. Do velkého finále postoupily tři projekty: Máma hledá mámu, Komunitní server vozíčkářů a Moje město - prezentace projektů zde: http://www.respektinstitut.cz/projekty-social-innovation-campu-praha-2010/

Přidala jsem se k Aleně Jančíkové, ředitelce Svazu paraplegiků, která chtěla zlepšit život vozíčkářů. Marek Soták, Vítek Ježek, Zuzana Růžková, Tomáš Pruša, Dominik Drahonínský, Honza Sládek, Klára Tůmová, Martin Tušl a Erik Čipera. Nikdy předtím jsme se nepotkali. Když jsme v pátek do HUBu přišli, byl jen nápad; taková věc tu chybí, pojďme ji zkusit vymyslet. Koncept, fungování, timing, udržitelnost projektu, propagace, financování... Během jedné hodiny jsme byli tým a začali jsme pracovat na Vozejkově.

Už na začátku jsme se všichni shodli, že nechceme odevzdat naleštěnou prezentaci, ale chceme náš čas využít na maximum. Začalo se programovat, designovat, počítat a plánovat. Jak svůj nápad prodat? Jak získat investorovi? Jak odprezentovat velký projekt během jedné minuty a donutit ve výtahu Billa Gatese, aby s vámi zašel na kafe a zaplatil nejenom dort, ale i investoval do projektu? Jak zajistit udržitelnost projektu? Tomu se věnovaly přednášky, které se konaly v rámci našich dvou SIC dní. Psali jsme si poznámky a měnili plány každou minutou.

Říkáte si, co je možné za pár dní zrealizovat? V pátek jsme měli nápad, během soboty se začaly rýsovat konkrétní věci. Během dvou dní kluci naprogramovali web, Klára grafiku. Naráželi jsme na problém Tohle chceme vs Tohle zvládneme vs Na tohle nemáme peníze. Víkend byl pryč. V neděli odpoledne jsme odevzdali prezentace a nervózně čekali, až projekt představíme veřejnosti a porotě.

Dva dny práce, 8 minut na finální prezentaci - přesvědčit všechny, proč právě my. Povedlo se, vyhráli jsme. Pro projekt Vozejkov jsme získali 25.000, ale nejen to: rozpracovali jsme věc, která tu není a chybí. Z nuly jsme vyskočili hodně vysoko. Nedělí pro nás ale nic neskončilo, vrhli jsme se do něčeho, co chceme dotáhnout a věnovat se tomu dál. Jsem na nás vážně pyšná :-)

Pokud chcete přidat ruku k dílu (programovat, kódovat, designovat, propagovat nebo cokoli jiného), ozvěte se: lada.brunova@gmail.com ;-)

Moře se rozestoupilo. Ryby, dary moře a já

2010-11-09T18:42:00.000Z

Nejím ryby, protože je neumím uvařit. Nevařím ryby, protože je nejím. Zacyklila jsem se.

Najednou jsem stála ve škole vaření na kurzu „Ryby a dary moře“. Zajímavě členěný prostor, spousta vařícího nářadí a na háčcích pověšené zástěry. Šňůry na zavázání jsou příliš dlouhé, takže jsme v nich jako v kazajkách. Na pultech se povalují mrtvé ryby, tygří krevety, sépie a chobotnice, která dostala pracovní jméno Terezka. Byla bych raději, kdyby jméno neměla. První, co jsme udělali, bylo, že jsme Terezku šoupli do hrnce s horkou vodou a přiklopili ji miskou, aby jí nevyskakovaly nohy.

Bouillabaisse, mořský vlk v solné krustě, sépiové rizoto, chobotnice a soté z černých mušlí - to byl náš večerní program. Na kurz se přihlásila i mladičká Angličanka Rossie. Určitě znala fish 'n chips a asi věděla, že právě o fish na kurzu půjde, ale jinak uměla česky jen „diky“ a „prosim“. Šéfkuchař Luděk zase uměl jen „danke“ a „bitte“.

Začali jsme od šupin. Na tak velkého lososa bych ale potřebovala vanu a vlastně doma ani nemám tu věc na máslo, kterou se šupiny odstraňují. Elektrické kleště na kosti? Ty někde budou. A mořský vlk není zdaleka tak ošklivý, jako ošklivého jsem si ho představovala. Na plechu mu to se solnou krustou dost slušelo.

Přikládám recept (copied with pride od Chefparade):

Mořský vlk v solné krustě

Přísady: mořský vlk (200-400 g), mořská hrubá sůl, vejce, bobkový list, citrón, kopr

Příprava: Mořského vlka vykucháme, zbavíme šupin, odstřihneme nůžkami ploutve. Rozklepneme vejce a oddělíme bílek od žloutku. Bílek ušleháme do hustého sněhu, přidáme mořskou sůl a smícháme.

Na plech položíme pečící papír a naneseme ušlehaný sníh, na sníh položíme rybu, na rybu dáme zbylý sníh a celou rybu zakryjeme sněhem. Pečeme v předehřáté troubě na 180/200 °C 15 až 20min.

Adrenalin přišel při vaření bouillabaissy, kdy se mi podařilo upálit utěrku. Míša, moje sparring partnerka, se mi smála a měla mě za totální tele. Ale jen do té chvíle, než upálila tu svou. Každá máme na kontě jeden žeh. Luděk nesl naši přítomnost statečně.

Bavíme se flirtujícím šéfkuchařem Luďkem a roztomile úchylným starším párem, který na kurzu randí, zatímco ona hrdě mluví o svém manželovi, on o své ženě. Žižkovská telenovela.

Co jsem si z kurzu odnesla? Už vím, že šalotka není menší cibule, že rizoto se nepeče v troubě, s chobotnicí Terezkou se nemlátí o zem a sépie se anglicky řekne cuttle fish. A dostala jsem velký diplom (s velkým mastným flekem). Ráno jsem kolem něho prošla a prsila jsem se jako holub. Jsem nástěnkář.

Albánie

2010-05-10T12:06:00.000+01:00

Shqipëria, země orlů. Albánie.

V Albánských Alpách je zima, u moře šílené horko, jídlo je příliš tučné, mobilní síť skoro není, lidé vám nerozumějí, silnici blokují ovce, v horách jsou vlci a krevní msta je tu stále aktuální. A v té chvíli jsem se do Albánie zamilovala až po uši.

Je to už skoro rok, co jsem navštívila Albánii, ale nedávná návštěva finského národního parku mi ji připomněla natolik, že jsem se rozhodla další zápisek věnovat právě jí.

Do země orlů jsem se dostala úplnou náhodou. Volal mi kamarád, že chystají výpravu do Albánie a mají jedno volné místo. Jediný problém byl, že se letenky musely koupit ještě v ten den. Prý nezná moc bláznů, kteří by na to kývli. Letěli jsme za tři týdny.

Přesně takový výlet jsem potřebovala; v práci jsem si vzala dovolenou, zabalila kufr a štrádovala na letiště, kde jsem poznala zbylé tři cestující. Byla to skupinka lidí, kteří spolu procestovali Kubu - taková parta hic. Najednou jsem seděla v letadle, aniž bych věděla, co mě čeká. O Albánii se u nás nemluví ve zlém, o Albánii se u nás nemluví v dobrém, o Albánii se nemluví tak nějak vůbec. Je to země turisty nepolíbená, tajemná, a tak trochu uzavřená okolnímu světu. Doma mě proklínali: „Vždyť tě tam někdo zastřelí!“

Do hlavního města Tirany jsme letěli s přestupem v Budapešti a hned po příletu jsme si na letišti půjčili auto, narvali do něho kufry, spacáky, naskákali dovnitř a vyrazili do neznáma. Venkovní teplota byla trenýrková, 35 stupňů, a plán cesty jasný: projet Albánii křížem krážem, od severu na jih. Vyrazili jsme tedy do Albánských Alp, na sever Albánie ke hranicím s Černou Horou a Kosovem.

Krajina mění svou tvář tak rychle, jako naskakují kilometry na tachometru a Albánie se vám dostává pod kůži. Příroda je divoká, jednou jsou to husté lesy, za chvíli vyprahlé stráně. Při stoupání do hor musíte překonat nekonečné serpentiny, ze kterých je vám tak špatně, že byste slíbili cokoli jen pro to, aby už byl vašemu utrpení konec.

Čas od času vaši cestu zpomalí stádo ovcí a koz, kterým je úplně jedno, že na ně troubíte. Ony tu byly dřív, tak si počkejte. V horách se ocitnete zcela mimo dosah civilizace, nepotkáte tu turisty, často ani místní obyvatele. Lesy jsou tmavé a neprostupné, žijí tu vlci a krevní msta mezi rody je stále aktuální.

Dodnes jsou tu patrné pozůstatky Hodžova režimu, který tu po druhé světové válce nastolil jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě; korupce, nezaměstnanost, mercedesy... Proč mercedesy? Právě jím jezdil Hodža a pro Albánce je symbolem kvality a prestiže. Uslyšíte-li, že za vámi něco jede, bude to z 97 % mercedes, anebo povoz s oslíkem.

Nemohu pak zapomenout na všudypřítomné bunkry, které jsou rozesety po celé Albánii. Vypadají jako betonové hřiby a podle některých průvodců jich je v zemi až 750.000, což znamená jeden bunkr na tři obyvatele. Bunkry byly postaveny na příkaz Hodži, který se obával útoku na zemi a traduje se, že cement, který byl použit na stavbu jednoho bukru, by vystačil na stavbu celého domu. Aby se Hodža přesvědčil, že sám konstruktér bunkrům věří, nechal ho zavřít dovnitř a začal bunkr odstřelovat. Přežili oba.

Místní obyvatelé jsou velmi přátelští, ale nepočítejte s tím, že si vystačíte s angličtinou. Ani základní slovíčka tu nefungují. Můžete zkusit němčinu, španělštinu, ruštinu.. marně. Ale nemějte strach, nakonec se rukama nohama domluvíte. Na jednu věc si však dejte pozor: dopobně jako v Bulharsku má kývnutí a kroucení hlavou opačný význam než u nás. Ze začátku je to legrace, ale po několika dnes si připadáte jako ňouma. Hlavně se ale stále usmívejte a Albánci vám snesou modré z nebe.

Několikrát jsme u místních přespávali (v horách ani nebyla jiná možnost) a pokaždé nás překvapili milým přijetím. Nezapomeňte ale, že Albánie je muslimská země, takže především pro starší obyvatele mimo civilizaci (civilizace = hlavní město Tirana) bylo téměř nepochopetilné, že řídím auto, zatímco chlapi se vezou a kouří kubánské doutníky. V obchodech mi muži často ani neodpověděli na pozdrav - jako bych nebyla.

Kdybych měla psát o všech místech, která jsme navštívili, ani blog/k by mi nestačil, proto vyberu jen několik z nich, která se mi mě doslova ochočila.

Krujë bylo první městečko, které jsme navštívili. Leží severně od Tirany a pro Albánce je symbolem protitureckého odboje v 15. stol. Po dlouhou dobu byl hrad ovládaný rodinou Skanderbegů, dodnes tu stojí zachovalé překrasné hradby, pod kterými sedí bezzubí staříci prodávající suvenýry. A vy si je zamilujete; staříky i suvenýry.

Gjirokastër je malé městečko, rodiště vůdce Hodži. Je tu horko, vlhko a elektřina tu zkrátka není. Zato tu hučí benzínové agregáty a voní vlčí máky. Malebnými úzkými uličkami lze vystoupat až na vrchol, kde je mohutná pevnost, hrad ze 13. století. Na hradbách nás zaujal vrak americké stíhačky, která zde byla přinucena přistát v roce 1957. Nikdo neví, jak se tam dostala, nejsou o ní záznamy a o tomto incidentu se mluví jen v Albánii. Gjirokastër je malebné a charismatické městečko.

Poblíž města jsme navštívili lagunu Syri i Kaltër (Modré Oko), nevelké kruhové jezírko připomínající zornici lidského oko, které září všemi odstíny modré. Pramen nebyl doposud zcela probádán, kdysi se o to pokoušeli francouzští potapěči, ale dostali se jen do hloubky 70 metrů. Voda je ledová, ale když vidíte její duhovou barvu, nedá vám to a dobrovolně se budete chtít topit v modrém oku.

Thetti je národní park při hranicích s Černou Horou, kde narazíte na úžasné jeskyně a orchidejové louky. Vesnička, která si mě získala, se jmenuje Valbone. Museli jsme překonat horské sedlo, abychom se k ní dostali. Jeli jsme cestou necestou, několikrát jsme auto div nepřenášeli. Abychom se přenesli přes balvany, šli jsme pěšky, řídil ten nejlehčí. Každé kilo tu hrálo roli. Místní infrastruktura je šílená, vlastně by se dalo říci, že není. Ačkoli je Albánie země bohatá na přírodní asfalt, často se vám stane, že silnice z ničeho nic skončí a změní se ve stezku, která se dá těžko projet i off-roadem. Veškerá námaha ale stála za to a my jsme se ocitli v ráji.

Albánské Alpy jsou kouzelné. Voda je blankytně modrá a tak nějak jinak se třpytí. Venku je šílené horko, a tak vám nevadí, že je mrazivě ledová. Kamenné příbytky jsou tu roztrouseny po celém údolí, vesničkou protéká stříbrně se třpytící řeka a lidé tu žijí z toho, co vypěstují. Zasejí obilí, namelou mouku, upečou chleba, podojí kozy, vyrobí sýr. Vše, co potřebují k životu, si sami vyrobí a když sem zavítá turista, je to pro ně příjemný přívydělek. Turistický ruch tu pak řídí osmiletý klučina, který mluví překvapivě dobře anglicky. „Turisti mi tu občas nechají noviny, čtu je po večerech znovu a znovu,“ a je nevím, co bych na to řekla. Podělili jsme se spolu o meloun a koukali, jak slunce pomalu mizí za obzorem.

Koli

2010-05-09T08:14:00.000+01:00

Národní park Koli. A medvěd bydlí na vedlejším kopci.

Ačkoli jsem o národním parku Koli nikdy dřív neslyšela, ve Finsku patří tak trochu mezi turistickou atrakci. Jeho nejvyšší vrchol měří 347 metrů (což je pro Čechy spíše úsměvné) a ve Finsku je vesele využíván jako lyžařské středisko. Lidé se sem sjíždějí z celého regionu, aby si mohli alespoň trochu zalyžovat; a je tu i černý úsek! V létě míří do Koli turisté, kteří si užívají výhledy na nikdy nekončící jezera.

Významnou roli hraje toto místo i ve finské historii; v pohanském období byl sídlem bohů.

Koli se nachází na východě Finska, v severní Karélii. Naše expedice vyrazila z Jyväskyly vlakem do městečka Pieksämäki, kde jsme přestoupili na vlak do Joensuu, a následně jsme autobusem dojeli až do osady Koli.

Říkám osady, protože jedna z mých túr mířila právě sem a když mi paní v informačním středisku řekla, že Koli je idylické městečko, netušila jsem, jak moc trefné to je. V Koli pracují 4 lidé: ona, taxikář, prodavačka v sámošce a druhá prodavačka (a pošťačka zároveň). Vskutku idylické.

Cesta z Jyväskyly trvá necelých šest hodin (za stejnou dobu se tam dostanete i z Helsinek) a jako “finské“ studenty nás vyšla cca na 30 EUR, což je poloviční cena. Šest hodin se zdá jako dlouhá doba, ale my jsme se div nerozplynuli už cestou. Ano, i po pěti měsících ve Finsku nás jezera stále fascinují, a tak jsme byli připlácnutí na okénkách a kochali se.

Na nejvšší vrchol Ukko-Koli šplhá silnice a strmé schody, my jsme ale využili možnost vyjet nahoru lanovkou, kterou si lze přivolat tak jednoduše jako výtah. Nahoře je Luontokeskus Ukko, super moderní návštěvnické centrum, s výstavou o geologii parku a hlavně: s jednou z mála kaváren v okruhu 30 km, uf!

Na otázku, zda jsou v parku opravdu medvědi, nám slečna odpověděla: „Medvědi? Tady?! Nééé. Lidé občas jednoho potkají, ale ten žije na vedlejším kopci,“ a mile se usmála. Nás úsměv přešel, když jsme se podívali do mapy, kam zapíchla prst, a následně na měřítko. Vedlejší kopec byl vzdálený 7 km, přičemž akční rádius medvěda je 20 km (jak poznamenal náš vůdce výpravy a biolog v jednom). Průvodce radí, že abyste se medvědovi vyhnuli, máte zpívat; a když ho opravdu potkáte, předstírejte mrtvého. A to je dobré vědět – zpívat, nebo umřít.

Původně jsme plánovali spát pod širákem, ale když se nám naskytla možnost přespat v kouzelné červené chaloupce Ikolanaho, neváhali jsme. A musím říct, že jsme byli rádi, protože ačkoli všude jinde už kraluje léto, tady ještě v květnu není o sníh nouze a přes noc mrzne.

Naše chata byla takříkajíc all inclusive – dřevěné palandy, cihlový krb, nasakené dříví, dřevěný deník, studna s vědrem, ohniště a VIP kadibudka co by kamenem dohodil. Přesněji řečeno: co by potok přeskočil.

Příroda je v Koli doslova nedotčená, občas musíte překročit starý popadaný strom, kvetou tu mechy a voní borovice. Z nejvyššího bodu Ukko-Koli se vám naskytne úžasný výhled na jezero Pielinen, čtvrté největší ve Finsku. Je tak velké, že máte pocit, že Země je ve skutečnosti jedno velké jezero, na kterém plavou malé ostrůvky.

Druhý den jsme neváhali, nastavili budík na 3.45 a vyrazili na vrchol sledovat východ slunce. Ve 4.20 se za horizontem vynořila rudá koule a celé jezero se zbarvilo do červena. V kombinaci s chlebem a májkou jedna z nejromantičtějších chvil.

Vappu

2010-05-05T13:09:00.000+01:00

Vappu: Mumínci, koblížky, mechanici a Šmoulové. Finský svátek bez hranic.

První máj jsem až doposud vždy trávila v Česku, v Hořicích. Procházka po vrchu Gothard, pusa pod třešní, a na rok je vystaráno. Ve Finsku rozkvetlý strom v květnu nenajdete, a tak se svátek slaví úplně jinak. Vappu!

Poslední měsíc se mě všichni ptali, co plánuji na Vappu. Když jsem řekla, že nevím, co to vlastně je, dostala jsem přednášku. Vappu je pro Finy zkrátka všechno a vyrovná se mu snad jen Silvestr. Těší se na něj víc než na Vánoce, celý rok o něm mluví a když skončí, mají téma na další rok. Cizince pak pohltí, ať se brání sebevíc. Vappu je všude, hovoří se o něm v rádiu, televizi, píší o něm všechny finské noviny a reklamní letáky jsou plné Vappu kolekcí.

Vappu je finský svátek, který připadá na 1. května a připomíná spíš velký karneval. Přípravy probíhají několik týdnů dopředu, kdy se v obchodech začínají objevovat nové kolekce balónků, čepiček, oblečků, dokonce i prodavačky nosí barevné paruky. Tradicí je pak příprava speciálního Vappu menu: munkki (menší koblížky s otvorem uvnitř) a sima (domácí limonáda připomínající medovinu).

Samotný svátek pak začíná den dopředu, na naše čarodějnice. V Jyväskyle probíhaly oslavy tak, že se všichni studenti sešli v pátek odpoledne v místním parku u kostela, oblečeni ve svých barevných úborech (haalarit), které připomínají kombinézy automechaniků. Vappu je totiž především studentský svátek a haalarit tu studenti nosí při všech výjimečných událostech; a jsou na něj vážně pyšní.

Každa fakulta má jinou barvu (od bílé, přes křiklavě růžovou až po černou), takže hned poznáte, kdo studuje ekonomii, a kdo je malý chemik. Vappu je díky tomu neskutečně veselé a barevné. Studenti si na kombinézy vzájemně píší, lepí placky a sbírají výšivky. Čím víc, tím líp!

Během těchto dní chodí všichni v “námořnické” absolventské čepičce (ylioppilaslaki), kterou dostává každý Fin po absolvování gymnázia. Nepotkáte v nich ale jen mládežníky, v ulicích se procházejí babičky a dědečci, kteří se chtějí připomenout své studentské časy.

Tradicí v Jyväskyle je nasadit čepičku pomocí štaflí i pomníku Minny Canth, což byla finská spisovatelka a bojovnice za ženská práva. Tento rituál oficiálně odstartuje Vappu a oslavy začínají naplno.

Vrcholí pak 1. května, kdy se na místní kopci Harju uspořádá velký piknik s koncerty, balónky ve tvaru Mumínků, hrachovou polévkou, simou a zeleným (ano, zeleným) šampaňským.

Vappu je pro spoustu lidí především svátkem alkoholu a resetovacím obdobím. Težko bych spočítala, kolika mým přátelům se během těchto dní změnil Facebook relationship status ze single na married. Pro mě bude Vappu den, kdy se může přihodit opravdu cokoli.

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas...

2010-04-17T21:02:00.000+01:00

Na kafi s čínským velvyslancem.

'Titulek by měl ve čtenáři vzbudit zájem se do textu začíst, aniž ho vlastně zajímá.' Pokud toto čtete, ve škole by ze mě měli radost. Ale abych to uvedla na pravou míru... anebo ještě ne.

Kde jinde se naučit čínsky, když ne ve Finsku

Abych si ve Finsku nepřipadala nevyužitá, zapsala jsem se na kurz čínštiny. Ačkoli byl veden jako 'pro začátečníky', na první hodině už byla většina z přítomných schopna čínské znaky číst; já jsem byla sinoistické tele. Nikdy jsem se s čínštinou nesetkala, nevěděla jsem nic o znacích, pinyingu (zápis čínštiny formou latinky), ani tónech. Učebnice, kterou jsme začali používat, mi připomínala víc obrázkovou knížku. Řekla jsem si, že to vydržím další 2 týdny, a pokud se to nezlepší, smířím se s tím, že ze mě sionista nikdy nebude. Abych se motivovala, koupila jsem si drahou knížku i s CD a po každé lekci jsem si říkala, že toho teď přece nenechám – teď, když už jsem začala.

Chinese Beach Event v Helsinkách

Po třech měsících se nás lektorka Jinhua zeptala, zda by někdo z nás měl zájem jet reprezentovat Jyväskylän yliopisto do Helsinek na Chinese Speech Event, který se koná pod záštitou čínské ambasády. Nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem vyplňovala přihlášku a přemýšlela, co zaškrtnout v kolonce 'Kolik let studujete čínštinu'. Let?! Podmínka účasti byla jediná: příprava prezentace na libovolné téma o délce 5 – 10 min. Mohla jsem malovat, zpívat, tančit.. anebo mluvit. Zpívání jsem zavrhla ihned a raději jsem se domluvila se spolužákem a kamarádem Ondrou, že společně připravíme prezentaci o České republice.

Tohle je Česká republika! 这是捷克国。

S velmi omezenou slovní zásobou jsme poskládali dohromady víceméně všechna slovíčka, která jsme znali a vytvořili prezentaci. Neměli jsme co ztratit, tak jsme si z toho udělali tak trošku legraci: česká vlajka, hymna z YouTube, krásné ženy (já), skvělí hokejisté (Ondra), dobré pivo (plechovky Pilsner k sehnání všude) a rozverný rozhovor na závěr.

Mezi ostatními prezentacemi jsme opravdu vyčnívali a musím říct, že jsem si to užila. A přítomní se bavili: “Tohle byla nejlepší show večera,” pochlebovali nám. Show?!

Korzovat a vyzařovat inteligenci.

Ačkoli jsem ostatním nerozuměla a nepochopila jsem jediný čínský vtip, od úsměvu, korzování a vyzařování inteligence mě nic neodradilo. A opravdu jsem mluvila s velvyslancem, ačkoli to společné kafe bylo jen na rautu. A foto pro rodinu na zeď 'Ladiných úspěchů':

2010-04-14T00:25:00.000+01:00

Londyn. Jak jsem si zahrala v Notting Hill.

Osud tomu chtel a moji dalsi zastavkou se stala Anglie. 'Domov neni misto, kde bydlis, ale misto, kde ti rozumeji,' rekl Christian Morgenstern, a vystihl tak muj vztah k Londynu.

Byla jsem tu mnohokrat, presto, a nebo mozna prave proto, Londyn zboznuju. Postupem casu jsem na seznamu ‘must see’ odskrtla vsechny polozky a s kazdou dalsi navstevou uz jen nasavam atmosferu.

Lada z Notting Hill

Tentokrat jsem v Londyne mela osobniho pruvodce, Vojtu. (Poznamka pod carou: 'voita' znamena ve finstine 'maslo'.) Vojta se pristehoval do Notting Hill pred rokem a objevil tu (pro me) vsechna tajemstvi, ktere tohle misto ukryva.

Notting Hill je mestecko ve meste; malebne obchody, poulicni trhy a skryte ulicky. Domy jsou nizke a barevne, kazdy je trochu jiny a vsechny maji sve kouzlo. Jeden uz jsem si tu vyhlidla, je zluty, ma modre dvere a jednou v nem budu bydlet.

Portobello Road Market, my Darling!

Portobello Road Market je uzasne misto, ktere pravdepodobne znate prave z filmu Notting Hill. Hugh Grant prochazi trzistem, v jednom zaberu se vystridaji vsechna rocni obdobi a hraje pisnicka Ain't No Sunshine When She's Gone od Lighthouse Family. Ano, tahle scena se natacela presne tady. Cokoli od Portobello Road Market cekate, to od neho dostanete. Na trhu sezenete od starych bot a starozitnosti, suvenyru, pres cerstve ryby az po teple palacinky uplne vsechno. ‘Tady koupime zeleninu na salat a tamhle ten reznik prodava tu nejlepsi slaninu k snidani.’ A vy si pripadate opravdu jako ve filmu. Navic je tu usmevava prodavacka, ktera zakazniky oslovuje 'Darling' a 'My Love'. A ja nevim, co fotit driv.

The Electric Cinema

Nejstarsi kino v Londyne a asi nejstylovejsi a nejutulnejsi, ktere jsem kdy navstivila. Divadlovy sal, cervena opona a hluboka kozena kresla i s podnozkami, ktera jsou tam pohodlna, ze jsem v nem usnula. V zadni casti kina je maly bar, takze promitani je spis spolecenskou zalezitosti. Pripravte se, hrajem.

http://www.electriccinema.co.uk/experience.php

Kensigton Gardens

Kensingtonske zahrady jsou idealnim mistem pro odpoledni prochazky a ranni behani. Spousta rybniku, snehove bile labute, polibajici se kachny a starici poustejici po hladine lodky na dalkove ovladani. O vikendech tu potkate rodiny s detmi a turisty, kteri si foti tluste pozujici veverky i turisty, kteri foti turisti fotici tluste veverky. Myslela jsem si, ze neni lepsi misto pro behani nez finske stezky vedouci okolo jezer, ale obout tenisky a za slunneho rana bezet kolem Kensingtonskeho palace az k Hyde Parku, to ma rozhodne sve kouzlo. Pujdete-li ulici, kde jsou situovany ambasady, rozhodne vam zaujme jedna vec – ceska ambsada sidli v zarucene nejosklivejsi (betonove) budove.

Ronnie Scott's Jazz Club

Ronnie's Bar v Soho je misto, kam muzete kazdou nedeli odpoledne zajit a zdarma si vychutnat jazz jam session. Prvni polovinu casu vam budou hrat profici, v druhe pulce se z obecenstva vynori ti, kteri se chteji zajamovat v jednom z nejznamejsich jazz klubu v Londyne. Do posledni chvile tak nevite, kdo si prisel jen vychutnat nedelni jazzove odpoledne, a kdo ma ve vnitrni kapse saka schovane palicky. Klucina, ktery sedel vedle nas, najednou vytahl z pod stolu saxofon a rozjel paradni podivanou.

http://www.ronniesbar.co.uk/

Pocasi nam pralo, a tak jsme si projizdku lodi po Temzi uzili. Destnik jsem nechala ve Finsku, za to jsem si vzala slunecni bryle. Lod zastavuje na nekolika mistech, takze muzete vzdy kousek plout, popojit jednu zastavku pesky a pak pokracovat v jizde. Ozivle sochy, poulicni umelci, kresliri malujici kridami 3D obrazce, kolotoc plny smejicich se deti, barevne nafukovaci balonky trepetajici se ve vetru; Londyn vas pohlti. Z lodi navic vypada tak nejak jinak.

Nakonec jsme dojeli az do Greenwich; na trave svacici rodiny s detmi a uzasny vyhled na cele mesto. Najednou mate pocit, jako byste se na Londyn divali zeshora.

Bath; ve vane s Jane Austen

Bath je uzasne mestecko v udoli reky Avon, ktere lezi na zapad od Londyna. Proslavilo se predevsim svymi termalnimi prameny. Na navstevu Bath jsme se tesili tak, ze jsme si doma zapomneli plavky a museli vzit utokem mistni obchody. Cesta vlakem z nadrazi Paddington trva zhruba hodinu a pul a jakmile vystoupite z vagonu, mesto Bath si vas ziska.

Dodnes jsou tu k videni Rimske lazne, ve kterych se sice neda koupat, ale vodychtivi jedinci si tu prijdou na sve: pred nekolika lety zde byly otevreny Thermae Bath Spa, jedine lazne s prirodnimi horkymi prameny. V budove je hned nekolik bazenu, mistnosti s horkou parou a ve stresnim bazenu se muzete koupat po cely rok a kochat se vyhledem na mesto s terasovite uskupenymi domy. Ach!

Rozhodnete-li se do Bath vydat, doporucuji projizdku autobusem s otevrenou strechou. Dostanete stylova cervena sluchatka, ktera vam vitr behem jizdy nekolikrat sfoukne, a budete-li mit stesti jako my, pruvodce vam rekne vsechny mistni drby – O Jane Austen, ktera tu nekolik let zila, nevyjimaje. Az vas prepadne hlad, zajdete do indicke restaurace Rajpoot, neudelate chybu. Prijemna atmosfera, skvele jidlo – nebudete chtit odejit, za to se budete chtit stat jejich clenem, ackoli jedina restaurace je prave v Bath; holt se musite vratit.

http://visitbath.co.uk/

'Domov neni misto, kde bydlis, ale misto, kde ti rozumeji,'

2010-04-09T23:01:00.000+01:00

Co Fin, to zpevak. A ja si musim poridit masku Fantomase.

Finove jsou narod zpevaku a nemyslete si, ze zpivaji jen opili starici. Nene, peji tu opravdu vsichni a karaoke se provozuje dokonce i v heavy metalovych barech.

Finove jsou karaoke posedli; ostatne prave tady se zrodil napad usporadat mistrovstvi sveta v teto discipline. Finsko take drzi rekord v poctu lidi zpivajicich ve stejny okamzik, a to celkem 80.000. Od roku 2007 pak probiha karaoke valka mezi Cinou a Finskem o to, kdo bude mistrem v nonstop karaoke zpevu. Posledni bitvu vyhrala Cina, ktera pokorila predchozi rekord (240 hodin), kdyz 1.302 ucastniku odzpivalo behem 19 dni celkem 6.281 pisni.

Vetsina domacnosti ma vlastni karaoke pristroj a najdete ho take na vsech trajektech plujicich mezi Finskem a sousednimi zememi. I v sebemensi vesnici pak existuje alespon jedno misto, kde si muzete zazpivat. V baru Pataässä v Helsinkach pak narazite na nejednu zpivajici celebritu; byli byste prekvapeni, jak travi volny cas zavodnik F1, Kimi Raikkonen. Po Helsinkach dokonce jezdi Karaoke Taxi, ktere je vyhlasene zejmena mezi finskymi zenami. O taxik se v patek vecer doslova perou damy v kostymcich, ktere po praci zasly na dvojku bileho a noc se jim zda jeste mlada. Ridic jezdi pomalu, protoze jediny cil cesty je zpev. A vino a zeny. Konecnou zastavkou pak vetsinou byva, ano, karaoke bar.

Neumim zpivat a ze zpivani na verejnosti mam fobii. Pravdepodobne pochazi z detsvi, kdy jsme se museli pred ostatnimi spoluzaky (se kterymi jsme se tehdy videli poprve) postavit a zazpivat nahlas. Nekterym to v socializaci pomohlo, jinym ne. Nekteri byli pozvani do peveckeho sboru, jini ne. Ze zpivani nahlas mam fobii. Nezpivam dokonce ani v koupelne; jedine misto, kde se zbavim zabran, je auto. V Praze jsem se vzdy karaoke barum vyhybala obloukem a kdyz ostatni navrhovali, ze je to idealni zabava na patecni vecer, tuhl mi usmev na rtech. Ale ted jsem ve Finsku a karaoke je tu narodni sport.

Finove ziji dva zivoty; pres den jsou strozi, nedavaji prilis najevo emoce, ale jakmile se setmi, chytnou do ruky mikrofon a uz to jede. A tak jsem si rekla, ze jestli mam nekde zkusit karaoke, tak prave tady.

Cestou do Londyna jsem se zastavila v Helsinkach, abych se tu potkala s kamaradkou Barou, ktera studuje v Rize. Ackoli jsme obe z Horic a zname se od skolky, potkaly jsme se prave tady. Kdyz jsme po prichodu do mistniho vyhlaseneho karaoke klubu Herkku prolistovaly seznam pisnicek, ktere byly na vyber, volba byla jasna: U2 – I still haven't found what I'm looking for. Prave tuhle pisnicku jsme spolecne pely, kdyz nam bylo trinact.

Dokud zpivali ostatni, byla to vazne legrace. Charlesova volba Eminema byla trochu mimo, zato Antoine a jeho Wonderwall byla trefa do cerneho. Vsem holkam se podlamovala kolena a zpival cely klub. Prvni tony U2 zneji a my s Barou si jdeme pro mikrofony. Na obrazovce nam digitalni hodiny odpocitavaji cas do zacatku zpevu. A je to tady. Slova se zabarvuji cervene a micek poskakuje z jednoho slova na dalsi. Pisnicka se zda neuveritelne dlouha, publikum se prilis nebavi a pri pohledu na Baru je mi jasne, ze trpime obe stejne. Pisen skoncila, vsichni jsou stastni. Do Herkku se uz nikdy nevratim. A kdyz, tak jedine v masce Fantomase.

2010-03-27T12:25:00.000Z

Rusko. Chramy z cokolady a Lenin z vosku.

Je to uz presne tyden, co jsem se vratila z Ruska, presto stale vstrebavam zazitky. Spousta lidi se me pta, jake to Rusko je. Napada me mnoho adjektiv, ale to nejvystiznejsi je: Rusko je proste jine. A kouzelne.

Pas a vizum - vse, co potrebujete v Rusku. Opravdu potrebujete.

Diky finske cestovni agenture nebyl problem dostat vizum. Stacilo vyplnit nekolik formularu a prilozit fotku, a samozrejme zaplatit. Pasy se posilaly na ruskou ambasadu a zpet jsme je dostali az tesne pred odjezdem. Dva tydny jsem tak trnula a predstavovala si, jak si s mym pasem nekdo vesele pobiha po Rusku a pacha tresne ciny. Smer Moskva jsme vyjeli z finskeho mesta Lahti, a to velmi stylove, mohutnym spacim vlakem Tolstoi. Ze zacatku jsem myslela, ze vyskocim z kuze: prvni kontrola pasu, druha kontrola pasu, treti kontrola pasu, ctvrta kontrola pasu. Chlapci se asi nudili, a tak si kratili cas prohlizenim nasich pasovych fotek. (A co je nejhorsi, behem kontrol nesmite na zachod. Byt v ruskem (!) jedoucim (!) vlaku a nemoci si dojit na zachod, to je peklo..)

Nikdy predtim jsem nespala ve vlaku a musim rict, ze je to zazitek. Zatimco vsichni meli problemy usnout (at uz kvuli alkoholu, nebo strachu), ja jsem spala jako mimino a probudil me az vychod slunce nad ruskym obzorem (cesta trvala necelych 13 hodin; je to zvlastni, usnete ve Finsku a probudite se v Moskve, v jinem casovem pasmu.)

Ve vlaku jsme dostali dokonce snidani, a to kavu ve stylovem Россия hrnku a oplatku Slavusku. Bylo mi divne, ze se po celou dobu ten nerudny pan pruvodci najednou tolik usmiva; a pak nas prisel zkasirovat. Vitejte v Rusku. Добро пожаловать!

Chramy z cokolady a Lenin z vosku

Rude namesti je kouzelne. Je barevne a pri pohledu na Chram Vasila Blazeneho mate pocit, ze neni opravdovy. Jeho styl predstavuje propojeni Ruska, Evropy i Asie. Ivan Hrozny byl na stavbu tak hrdy, ze nechal architekta po dokonceni praci oslepit, aby uz nikdy postavil krasnejsi stavbu. Pro me bude tento chram tak trochu bizarni. Mozna je opravdu jen z cokolady.

Na Rudem namesti je take Leninovo mauzoleum. Behem navstevy sarkofagu, kde je ukryto telo prvniho komunistickeho vudce SSSR, vsak budete sledovani strazi. Nemluvit, neusmivat se, ruce z kapes. Uvnitr jsem mela divny pocit a byla jsem rada, kdyz jsem vysla na denni svetlo a usmaly se na me rude karafiaty.

Videt Moskevske metro a zemrit. Moskevske metro je nadherne. Ve stylu 'Palace pro vsechny' jsou tak stanice vyzdobeny barevnym mramorem, freskami a obrovskymi sklenenymi lustry. Moskevske metro je jedno z nejvytizenejsich meter sveta. Behem jednoho pracovniho dne cestuje podzemni drahou az deset milionu lidi. 12 linek, delka 298 km, 180 stanic (vice nez 50 je prestupnich), z nichz kazda je unikatni. Koupit si listek a nekolik hodin jen tak jezdit a kochat se v zastavkach je nutnost.

Tretjakovska galerie je nejvyznamnejsim vystavistem ruskeho umeni na svete. Cekala jsem, ze se budu po hodine nudit a zacnu se smat slecnam v botach na jehlovych podpatcich, ktere se snazi nezabit v latkovych navlecich (ktere jim znacne kazi outfity), ale ne! Tretjakovska galerie, to je zazitek. Diky nasi pruvodkyni Kseniyi, ktera znala vsechny bulvarni historky od jedenacteho stoleti az po soucasnost, jsem si galerii opravdu uzila. Vim kdo, kdy, kde, s kym a proc. A ackoli se v tech navlecich paradne brusli po nalakovanych podlahach, na celou galerii si vyclente tak tri dny.

V Moskve jsou dva bunkry, ktere byly zpristupneny verejnosti. V jednom z nich se nachazi muzeum Studene valky. Lezi 60 metru pod zemi a musite sejit 18 pater. Bunkr je vlastne siti tunelu, a to na celkove rozloze 7.000 metru ctverecnych. V nejvytizenejsim obdobi zde pracovalo az 2.500 lidi. Aby zustal bunkr utajen, vetsina pracovniku si myslela, ze se podili na stavbe nove trasy metra a je zvlastni, ze spousta lidi dodnes nevi, nad cim chodi. K obedu jsme tam dostali kasi. A vodku.

Sankt-Peterburgu, Я люблю тебя!

Po nekolika dnech jsme se vypravili do Petrohradu. Cesta z Moskvy trvala vlakem osm hodin a kajuta ve vlaku opet mohla konkurovat hotelovemu pokoji. Backory, rucniky, tepla vecere a budicek formou operni skladby. Hm.

Do Petrohradu jsem se zamilovala. Kdyz ho Petr Veliky stavel, pravdepodobne myslel na me. Siroke bulvary, pobrezni promenady a malebna zakouti. Po kratke prochazce je vam jasne, proc prave 'Benatky severu'; 40 ostrovu propojenych 300 mosty. Moje prvni zastavka v Petrohradu byla u u krizniku Aurora, symbolu bolševické revoluce.

Pokud davate prednost necemu vice romantickému, urcite doporucuji Zimni palac, ktery nechala postavit dcera Petra Velikeho. Dnes je zde galerie Ermitraz, nejvetsi obrazarna na svete. Sbirka cita tri miliony del: Leonardo da Vinci, Rubens, Picasso, van Gogh, … a samozrejme nechybi stylove navleky! Asi 30 km od Petrohradu pak lezi kouzelne mestecko Puskin, vyhlasene svymi palacovymi a parkovymi komplexy, ktere jsou zapsany na seznamu UNESCO. Jekaterinsky palac, letni sidlo caru, a okolni zahrady jsou skvostne. Romanticke. Jak se na Benatky severu patri.

Nekolik postrehu z Ruska

Vsechno je mozne ve Finsku, nic neni mozne v Rusku – pokud nemate penize.
Vicemene nikdo nemluvi anglicky, a to ani zamestnanci hotelu. Vy byste anglicky take mluvit nemeli, nebudou vas mit radi. Cestina je dobra alternativa.
Rusove jsou sileni SILENI ridici. Ridicsky prukaz si tu muze koupit kazdy a podle toho to tak take vypada.
Pivo je levnejsi nez voda. Vodka je o neco drazsi nez pivo. Налейте мне еще водки, пожалуйста.
Matriosku koupite na kazdem kroku. Na vyber jsou nejen tradicni modely, ale take takove, ktere jsou zasvecene filmovym postavam, nebo treba statum. Casto tak vedle sebe stoji vskutku bizarni sestava – Medvidek Pu, Harry Potter, Obama a Lenin. Jako Popelka nachazela v oriscich saty, tak vy muzete nachazet prezidenty. Ja jsem louskala ruskou babusku. Kdyz jsem se dopracovala na konec, byl v ni taaaaaakhle maly Putin.

Dovolená na jihu, v Helsinkách

2010-03-10T03:04:00.002Z

Dovolená na jihu, v Helsinkách

Helsinky jsou malé město pro toho, kdo přiletěl z Prahy nebo New Yorku, velké pro toho, kdo žije poslední měsíce v Jyväskyle.

Cesta z Jyväskyly do Helsinek trvá vlakem zhruba 3,5 hodiny. Finské vlaky jsou drahé, moderní, rychlé, pohodlné, jezdí na čas a průvodčí jsou milí. Ach!

Gastroturistika

Ravintola Konstan Molja - úžasně útulná rodinná restaurace nabízející poklady finské kuchyně. Za 18 euro můžete ochutnat vše, co vám manželé připravili – sobí ragú s brusinkami, uzeného lososa, marinované sledě, houbový salát nebo karjalanpiirakky s vaječným máslem.

www.kolumbus.fi/konstanmolja/frameset_en.html

Zetor - stylová restaurace v samotném srdci Helsinek, která nabízí tradiční finskou kuchyni. My jsme se sem za nejlepší losovou polévkou s koprem a sobím sendvičem s brusinkami vypravili hned dvakrát. Usadit se můžete třeba ke stolu vyrobeného z těla traktoru, Zetoru.

www.zetor.net

Jaskan Grilli - gastronomická svatyně ukrytá za budovou finského parlamentu. Dozvěděli jsme se o ní z článku v NY Times, který tvrdil, že budete-li do Jaskan Grilli chodit dva týdny, poznáte, kdo ve Finsku opravdu něco znamená. Nečekejte však snobskou restauraci, tohle je noční kiosek, uvnitř kterého sedí stařenka připravující ty nejlepší (a nejnezdravější) jídla. Otevírá se v půl osmé večer, zavírá v půl páté ráno a jídlo se tu baští na stojáka. Menu je jen ve finštině a i po 2 měsících intenzivní finštiny jsem z něho mnoho nerozuměla. Jedno z mála slovíček bylo 'koira' (česky pes). Nevím, co jsme ten večer vlastně jedli, ale bylo to famózní.

Kapelli - finský Louvre. Odpoledne se vypravte do skandinávské restaurace a kavárny Kapelli, která připomíná pražský Louvre; sedíte uprostřed parku v dřevěném altánu s obrovskými okny, jste obklopeni starými knížkami, čerstvými novinami, kocháte se pohledem do přístavu a baštíte nejlepší koláč v Helsinkách.

Na vyhlídce s Břežněvem. Na večerní skleničku se pak vydejte do hotelu Torni, čtvrté nejvyšší budovy ve Finsku. Pokud vás zrovna nezastihne mlha, z proskleného střešního baru je úžasný výhled na celé město. Pokud se žádáte něco více stylového, zkuste Café Moskova. Oficiálně je tu prostor jen pro 26 lidí, ale vejde se jich sem mnohem víc. Tato miniaturní kavárna vás svým konceptem vrátí do hlubokého socialismu. Nechybí plastové lustry, karafiáty, ani jukebox s Petrou Janů a Tofim.

http://www.andorra.fi/default.aspx?site=13

Aby to nevypadalo, že jsem celé dny v Helsinkách jen jedla, dva kulturní typy na závěr:

Somenlinna, Gibraltar severu - je mořská obranná pevnost z poloviny 18. století, která se rozkládá na osmi ostrovech. Dříve se nazývala Sveaborg (Švédský hrad), po získání nezávislosti byla přejmenovnána na Suomenlinna (Finský hrad). Každých 30 minut sem jezdí trajekt, ale přesnější slovo je spíše 'malý ledoborec'. Moře je touto dobou zamrzlé, a každá jízda (trvající cca 25 minut) je opravdové dobrodružství. Na ledových krách se líně kolíbají kachny, kachny, kachny. Na ostrovech dodnes žije 600 (800, 900) obyvatel (záleží, zda čtete letáček, info tabuli, nebo se koukáte na dokument promítaný v místním muzeu), jejichž děti chodí do místní školy a kteří namísto MHD jezdí do práce trajektem.

I v hlavním městě můžete sportovat. My jsme 'ice swimming' vyměnili za bruslení poblíž vlakového nádraží. Brusle se půjčíte přímo na místě, k bruslení vám budou hrát finští šmoulové, a nakonec se zahřejete horkou čokoládou s rozpustěnými maršmeláky.

Na dovolenou jedině na jih, do Helsinek.

S Finem v kuchyni

2010-02-09T19:15:00.000Z

Finsko na talíři aneb co si rozhodně nenechat ujít a proč se vypravit za gastroturistikou právě na sever. Pojďme se spolu projíst Finskem!

Mämmi

Mämmi je finský velikoční dezert vyráběný z vody, žitné mouky a žitného sladu. Dochucuje se melasou, solí a pomerančovou kůrou. Kombinace vskutku bizarní! Mämmi je rozhodně nejpodivnější věc, kterou jsem ve Finsku ochutnala. Má velmi zvláštní, blíže nespecifikovatelnou, konzistenci a chuťově bych ho přirovnala ke švestkovým povidlům s mákem. Tradičně se mämmi podával v miskách z březové kůry (tuokkonen), dnes se dá koupit v papírových krabičkách, jejichž textura kůru alespoň připomíná. Mämmi lze jíst zastudena s vanilkovým krémem nebo vanilkovou zmrzlinou (nebo ho můžete jednoduše napatlat na chleba). Rozhodně očekávejte nečekané.

Káva s panem Runebergem

Runebergin tortuu je úžasný zákusek, který si ve Finsku můžete dopřát jen jednou v roce. Prodává se od začátku ledna, ale posledním dnem, kdy ho seženete, je 5. únor; den, kdy slaví Finové výročí narození národního básníka Johana Ludviga Runeberga (1804 – 1877), autora původního textu finské hymny. Runebergův koláček je připravený z mandlovo-rumového těsta a na navrchu má cukrový prstenec a čepici z malinové marmelády. Podle legendy si Johan dopřával dortík každé ráno. Jakmile ho jednou ochutnáte, budete si přát snídat s panem Runebergem už po zbytek života.

Reikäleipä

Reikäleipä je tradiční finský žitný chléb, jeden z nejtmavších, který jsem tu objevila. Vypadá jako talíř s dírou uprostřed a díky svému plochému tvaru je tou správnou volbou pro všechny, kdo mají rádi kůrky. Reikäleipä je tvrdší, někdy až gumový, a tak si ho při žvýkání opravdu vychutnáte. Ze začátku chutná trochu nakysle, chuť se ale brzy změní ve sladkou. Ach! Pro finský chleba bych umřela.

Salmiakki

Finsko nelze zažít, aniž byste neochutnali salmiakki. Salmiakki jsou slané (!) černé (!) lékořicové bonbóny. Na jejich chuť si prý musíte zvyknout, stejně jako na olivy. Pro mě je to začarovaný kruh - nechutnají mi, tedy je nejím, a tudíž si na ně asi nikdy nezvyknu. Finové je však baští o sto šest. Pro někoho mohou být salmiakki přijatelnější v tekuté podobě, a to jako Salmiakki Koskenkorva - zkráceně Salmari.

Sahti

Sahti je tradiční pivo vyráběné z nejrůznějších druhů obilovin. Má zakalenou barvu a chutí mi připomínalo banánový džus. Ale pozor, má 18°! Původně se vyrábělo v domácnostech a každý sedlák měl svůj vlastní recept. Přestože ho dnes můžete koupit i v obchodech speciálně určených k prodeji alkoholu, chuť domácího sahti je prý stále v jednotlivých částech Finska odlišná. Oblíbené je pak především na východě Finska, v okolí jezera Paijanne – pivaři toto místo přezdívají „Sahti district“.

Karjalanpiirakka

Karjalanpiirakka jsou slané koláčky, které se připravují z těsta z pšeničné a žitné mouky, které se rozvalí a naplní rýži nebo loupaným ječmenem. Kraje se potom zpřehýbají, takže finální koláček má tvar lodičky. Ze začátku vám pravděpodobně karjalanpiirakky moc chutnat nebudou, ale dáte-li jim šanci, zamilujete si je. V obchodech se dají koupit zamražené v igelitových sáčcích, ale není nic lepšího, než přijít večer domů a upéct si vlastní karjalanpiirakky, potřít je máslem a... uááá, běžím rozpálit troubu.

Jak prolomit ledy ve Finsku

2010-02-03T08:52:00.000Z

Lada jede

Napadl sníh. Tím myslím DALŠÍ sníh. Za posledních 48 hodin ho přibylo asi 40 cm. Co je ovšem nutné podotknout, je to, že místní silničáři snad nikdy nejsou zaskočeni a vyhrnují o 106.

Sníh je tu pro nás denní chléb, ale prašan nás, kolaře, vždycky trochu vykolejí. Protože je místní městská hromadná doprava finančně náročná (jedna cesta stojí v přepočtu na naše cca 80 Kč), hned první týden si většina studentů nakoupila kola - mě nevyjímaje.

Bicykl se dá sehnat poměrně jednoduše - v second handech. Na výběr jsou nejrůznější modely, velikosti, barvy i druhy pneumatik. Ano, ve Finsku si můžete koupit zimní pneumatiky i na vaše kolo. Jízda se pak stane bezpečnější, ale trochu neadrenalinovou. Jak asi tušíte, Lada nemá zimní pneumatiky, a tak se rychle naučila odhadovat brzdnou dráhu. Čerstvý sníh však vykolejil i mě, advanced bikerku, a tak mám za sebou první pád (což, řekněme si otevřeně, není po měsíci úplně špatná bilance!)

Na jezeře se nepředjíždí

O víkendu jsme s partou kamarádů vyjeli na chatu poblíž městečka Viitasaari (asi 100 km na sever od Jyväskyly), kde nás čekal wellness saunovací víkend uprostřed malebné přírodní rezervace. Během cesty jsem vznesla značně turistický dotaz: "Je pravda, že si v zimě zkracujete cestu jízdou přes jezera?" "Joo, za chvíli jsme na něm." Nasucho jsem polkla a doufala, že se jedná o finský vtípek. Za chvíli jsme opravdu vjeli autem na jezero. Rychlost omezená na 60 km/h a zákaz předjíždění. Odepnula jsem bezpečnostní pás (všichni koukáme na americké filmy) a dvě minuty nedýchala. V očích jsem měla smrt a v srdci náběh na infarkt myokardu.

Část víkendu jsem pak strávila se svou adoptivní rodinou, která mi byla přidělena v rámci programu Friendship Family. Moje finská rodina se skládá z mamky (Marja), taťky (Tapio) a dvou kluků (7 a 11 let). Kluci anglicky neumějí, což jde ruku v ruce s mou basic znalostí finštiny. Na složitě připravenou otázku mi hoši finsky odpoví, já se rozpačitě usměji a řeknu: "Joo!" - "joo" je finský výraz souhlasu a uslyšíte ho tu na každém kroku. Například já ho používám pokaždé, když nerozumím, tedy často. Joo!

Velmi nebezpečné finské známosti

Během prvního (orientačního) týdne nám rozkošná malá Finka vylíčila Finy jako chladné, úsměv neznající, alkoholiky se sklonem k sebevraždám. Samozřejmě to měl být ice-breaking fórek, jenže... některé věci od Finů opravdu nečekejte. Na Finy prostě musíte jinak.

V rámci školních pracovních skupin se snažím družit s finskými studenty jak jen to jde. Téměř vždy platí, že za Finem musíte vyrazit sami a prorazit ledy. Žádný úsměv, žádné emoce. Můj nadšený a entusiastický přístup je často opětován ledovým výrazem a no-to-teda-potěš-pohledem. Pokud si chcete najít opravdové finské přátele, trpělivostí se prostě musíte obrnit. Finská osobnost je zasypaná sněhem, ale jakmile ho odmetete, poznáte, že seveřani jsou bytosti obětavé a milé.

Žádná sauna není dost malá

Čemu jsem tu opravdu propadla, je saunování. Četla jsem, že na 5 milionů Finů připadá milion saun. Následné otužování pak není nutné provádět ve sprše, stačí vyběhnout ven a vyválet se ve sněhu (případně skočit do prosekané díry v zamrzlém jezeře). A ačkoli jsou Finové bytosti nekontaktní a stydlivé, ne tak v sauně! Patřičnou fyzickou vzdálenost si udržují, jen pokud jsou oblečení.

O dalších aspektech finské kultury zase příště.

2010-01-18T21:49:00.000Z

Proč se (nena)učím finsky

Ačkoli většina místních obyvatel hovoří velmi dobře anglicky, úředním jazykem Finska je finština a švédština. A kde jinde se naučit finsky, když ne právě ve Finsku.

Univerzita nám nabídla dva kurzy: Survival Finnish (základní balíček finských frází) a Suomi I (kurz, který se nás pokusí vtáhnout hlouběji do radostí spojených s tímto ugrofinským jazykem). Hádáte správně, rozhodla jsem se pro kurz Suomi I a budu se s ním prát jako eskymácký pes.

Finština

nemá budoucí čas. Zda se jedná o přítomnost, nebo budoucnost si musíte odvodit z kontextu. Pokud si s vámi právě někdo povídá o vaření (a nevaří u toho), pravděpodobně mluví o tom, že vařit bude.
používá dlouhé samohlásky i souhlásky, které nahrazují naši čárku a prodlužují písmeno: aa = á, ll = dlouhé l (neptejte se mě, jak se čte dlouhé l!). Jedno zapomenuté písmenko pak může změnit význam celé věty: Tapaan sinut illalla (= potkáme se večer) vs Tapan sinut illalla (= zabiju tě večer).
používá 2 vokály, které v češtině nemáme, a to: "ä" a "ö". Věta pak může vypadat třeba takto: Lääkäri määräsi väärää pääsärkylääkettä. Překlad pro všechny lingvisty: "Doktor mi předepsal špatné prášky na bolest hlavy." - některým ženám se může hodit.
zbožňuje samohlásky. Například ve slově "hääyöaie" (v překladu "plán na svatební noc", ehm) je jich hned sedm za sebou. Zatímco v češtině máme jen dvě dvojhlásky, ve finštině je jich hned osmnáct. Oproti tomu některá písmenka (b, c, f, q, w, x a z) ve finštině chybí.
Tak jako u nás nahradili brusiči slovo kapesník čistonosoplenou, ve finštině najdete třeba slovo "hyökkäämättömyyssopimus" (smlouva o neútočení).
často tvoří slova rozverným skládáním (př.: tieto = vědomost, kone = stroj -> tietokone = počítač).
nová slova vznikají rozšiřováním (př.: kirja = kniha, kirjasto = knihovna, kirjoitta = psát, kirjallisuus = knihovna). Většina slov je tady velmi dlouhá a díky intonaci (která ve finštině není) jen těžce rozlišíte, kde jedno slovo končí a další začíná.
nepoužívá členy, zato má 14 pádů. Uf!
nepoužívá předložky, ale "záložky", které slova opět ještě více prodlužují. Např. "v Jyväskyle" se tedy řekne Jyväskylä(+ssa).
nemá rody. Používá se rodově neutrální zájmeno "hän". Při rozhovorech tak můžete být značně tajemní, protože nikdo nepozná, zda je řeč o ní, o něm, nebo o tom.
převzala spostu slov z dalších jazyků, a bezproblému je tak odvodíte (ministeri, posti, turisti), například pro slovo "telefon", u kterého byste logicky čekali, že bude znít podobně, protože většina jazyků vychází z řeckého základu "phone" (tedy zvuk), má ale finština úplně jiné slovo, a sice "puhelin", které by se dalo přeložit jako "mluvítko".
nemá příliš zdvořilostních frází. Víceméně na vše se odpovídá "Kiitos!" (děkuji). Finové vůbec příliš nedávají najevo emoce - už několik lidí mě identifikovalo jako Erasmus studentku a jediný důvod byl: "To je jasný, ty nemůžeš být Finka, moc se usmíváš!"

Aby toho nebylo málo, hovorová finština se diametrálně liší od finštiny spisovné. Suma sumarum: Prozatím je pro mě finština jeden z nejexotičtějších evropských jazyků. Už teď vás ale naučím dvě věty: Anteeksi, en puhu suomea. Puhutteko englantia? (Promiňte, neumím finsky. Hovoříte anglicky?)

Vědomostní okénko na závěr: oficiálně nejdelším finským slovem, které není složeninou, je: Epäjärjestelmällisyydellistyttämättömyydellänsäkäänköhän.

Držte mi palčáky!

Základní info balíček o Finsku

2010-01-10T14:14:00.000Z

Zítra to bude přesně týden, co naše letadlo přimrzlo ve Finsku. Zde je krátká rekapitulace, aneb co se Lada ve Finsku rychle naučila a naučí to i vás.

Pije jako Dán? Ne, pije jako Fin.

Zatímco u nás se používá přísloví Pije jako Dán, Dánové říkají Pije jako Fin. Severské země jsou známé vysokými daněmi z alkoholu, proto se pití ve Finsku poměrně prodraží. Pro tvrdý alkohol (ale i víno) navíc musíte do státních obchodů a počítejte s vysokohorskou přirážkou.

Pivo (olut nebo kalja) a cider (siideri) je jediný alkohol, který koupíte i v supermarketu. Mezi nejznámější místní značky piva patří: Lapin Kulta, Karjala, Olvi, Koff a Karhu. Cena za plechovku se pohybuje okolo 2.50 ojro, v hospodě se pije cca za 5 ojro. Hepy aurs však fungují skoro v každé hospodě.

Pokud se někde nemusíte stydět za to, že jste Čech, pak je to v místní hospodě. Minimálně pokud jde o pivo. České pivo je tu vyhlášené a v obchodech seženete především Velkopopovického Kozla a Budějovický Budvar. Jednou jsem v pizzerii řekla, že si dám české pivo, protože jsem česká holka, a dostala jsem pizzu zdarma. Alespoň doufám, že to byl ten důvod.

Vesele se tu pije speciální domácí nealkoholické pivo (kotikalja). Dát si ho můžete i ve školní menze a chutná... zvláštně, řekla bych. Asi jako kdybyste smíchali pito, žlutou limonádu a bezovou šťávu.

Co se tu však pije opravdu ke všemu, to je mléko. V menze máme na výběr z nízkoučného, polotučného, tučného, kefírového a sojového. Je zdarma a brzy jím budete zapíjet i guláš.

Upeč třeba chleba

Finský chleba je výborný. A návykový. Kdo ho jednou ochutnal, ten se kvůli němu bude chtít do Finska vracet. Nepřeháním. Na výběr je nepřeberné množství variant. A některé tvary jsou dost srandovní. Problematice finského pečiva se budu ještě více věnovat někdy příště.

Ačkoli vám karjalanpiirakka (karelské pirohy) ze začátku chutnat nebudou, zamilujete si je. Jsou to takové placičky ve tvaru lodičky (ehm) a jedná se o rýžovou, případně bramborovou kaši, na žitném podkladu. Chystám se je naučit péct, takže vás veselé pekařské historky neminou.

Nastalo finské ticho

Zatímco my jsme nervózní, nastane-li během rozhovoru ticho, a máme potřebu ho vyplnit vatou, ne tak Finové. Občas čekáte reakci, ale ona nepřijde. Nepřijde ani za chvíli. Finské ticho.

Mráz kouše - moje první frostbite

Něco je špatně, když vám kamarádi namísto pozdravu řeknou: "It looks freaky!" Omrzliny nebolí. Ne ze začátku. Velmi rychle se tu naučíte rozeznávat jejich stupně. Stupeň číslo 1 - "kůže je voskovitě bílá, necitlivá a chladná. Při rozmrzání palčivě píchá a postižený má pocit svírání." To souhlasí.

Rychlochůze

Platí úměra, že čím rychleji chodíte, tím menší je vám zima. Za první tři dny jsem tak snížila čas potřebný na přesun z bytu do školy o deset minut. Brzy vám přestane vadit i to, že při rychlochůzi vypadáte ve všem tom oblečení jako běžící golem.

Základní manuál správné výstroje

Palčáky, šálka a kulich nejsou pro srandu králíkům. Ani sobům.
Punčocháče (jakkoli je to slovo nesexy) jsou v zimě nutnost.
Teplé spodní prádlo, kvůli kterému si vás před odjezdem všichni dobírali, byl hodně dobrý nápad.
Naučíte se tu pořádně si utahovat tkaničky (a neovládat iPhone venku), protože každé ušetřené teplo se počítá.
Odrazky jsou trendy. Nejvíc potom ty s mumínky.
Do sauny zásadně nazí!

A pro ty, které zajímá, ve které části (finské) periody jsem - stále hanymůn fáze. S rostoucím počtem omrzlin se ale obávám jejího brzkého konce.

2010-01-05T20:33:00.000Z

Tak, a teď se teprve ukáže, proč mě tehdy nevzali na žurnalistiku...

Je ze mě Finka - díl 1.

Potřebovala jsem změnu; vzít voskovku a udělat tlustou barevnou čáru za několika posledními měsíci. Změnit prostředí.. a získat nový pohled (nadhled) na staré věci. Přihláška, pohovor, výpověď v práci a hurá do Finska! Těšila jsem se jako dítě na Vánoce.

Děda mráz

Po zalehnutí na kufr jsem zip opravdu dopnula a v pondělí ráno vyrazila směr Ruzyně. Lety zrušené (v lepších případech opožděné), platby za nadváhy (zavazadel), cestující naštvaní a letištní personál se tvářil, jako by jim někdo přistřihl křidýlka, a to nejen zaměstnancům ČSA. Po dvou hodinách letu jsme přistáli v cílové destinaci. "Dobrý den, hovoří k vám kapitán. Právě jsme přistáli v Helsinkách. A zdá se, že nám zamrzly dveře." Welcome in Finland!

Všichni už jsou v Mexiku

Po příletu jsem nasedla na autobus a vyrazila na sever do města Lahti, kde mě čekal poslední přestup na spoj do města Jyvaskyla, kde teď bydlím a studuji. Cesta sice trvala dlouhé čtyři hodiny, ale připadala jsi si jako v kině. Za okýnkem právě běžela 3D verze Mrazíka. Slovo "zima" by se ve spojení s Českem mělo zakázat. Chcete-li zažít zimu, myslím ZIMU, musíte se vypravit sem. Let it snow, let it snow, let it snow. Společně se mnou vyskočila z autobusu slečna v krátké sukýnce a keckách. Exchange Erasmus studentka od pohledu. No jó, je z Mexika. Prý tam teď mají 25 stupňů. Možná se podívala na internet a zjistila, že ve Finsku je stejně (jen opomněla mínus).

Líbánky na kole

Prozatím mám za sebou první den, který se nesl ve znamení "Orientation Week". V grafu jménem "Culture Shock" jsem momentálně bod se jménem Honeymoon Period. Ze všeho jsem "soooo excited". Po hanymůn pírijot ovšem přijde krize. Nepochybuji o tom.