Proč běhám, proč o tom píšu a proč byste měli běhat taky

Jako malá jsem běh nenáviděla. Byla jsem tlustá a pomalá. Při povinných školních bězích v parku jsem si trasu zkracovala a namísto toho, abych sochu Husité na stráži obíhala, podbíhala jsem ji. 

Vše se zlomilo před dvěma lety; napadlo mě překonat svou nenávist k běhání. Kozoroh a jedináček; jakmile se zabejčím, není mi pomoci. A já jsem si umanula, že zkrátka BUDU běhat. 

Do další fáze se moje běhání dostalo, když jsme se na běhání stala závislou a začala kecky vozit všude. Brala jsem je s sebou na Paříže, do Bostonu, do Londýna. Vstala jsem brzy ráno a oběhla památky (přes den plné turistů, teď liduprázdné). Dopoledne jsem měla odškrtnutá všechna must visit místa (v Paříži jsem se každé ráno vyškrábala na Sacre Coeur, abych viděla východ slunce) a odpoledne jsem se věnovala nasávání atmosféry (café au lait, croissanty, šneci, "božolé"). Většinou měst jsem se doslova proběhala a projedla. Stal se ze mě gastroturista běžec.

Ve Finsku jsem pak běhání propadla úplně. Měla jsem své oblíbené trasy, vyhlídky, dokonce i oblíbeného kačera, kterého jsem potkávala každý den. A tady jsem se dostala k Dailymile. Neměla jsem s sebou sporttester, neměla jsem nejmenší ponětí, kolik vlastně uběhnu, jestli se zlepšuju, nic. A tak jsem se zaregistrovala na Dailymile.com.

Dailymile je sociální síť pro sportovce. Zřídíte si osobní profil, nahrajete fotku, zadáte cíl, kterého chcete dosáhnout (např. "letos chci oběhnout sochu Husité na stráži"), ale hlavně: každý svůj výkon zapíšete. Máte tak online sportovní deník. A jako na každé jiné sociální siti, i na Dailymile máte přátele. Ale protože je váš profil hodně okleštěný (stačí fotka a křestní jméno), můžete si přidávát lidi bez ohledu na to, zda je opravdu znáte, či ne. Spojuje vás totiž sport.

Přátelé vám pak výkony mohou hodnotit, komentovat a posílat vám motivační odznáčky. Když jsem na Dailymile začínala, registrovaných bylo pár Čechů. Teď je tam komunita lidí, která se vzájemně hecuje, radí si, konzultuje výběr bot, připravuje se na závody a maratony. Na Vánoce dokonce vznikl na Dailymile projekt: kdokoli se chtěl zúčastnit, poslal správcům email a ti mu náhodně vybrali do dvojice dalšího sportovce, se kterým si anonymně vyměnil dárek. A přesně to je kouzlo Dailymile.

I kdyby noví lidé byl jediný důvod, proč se na tu registrovat, je to dostatečně velký důvod. Jednou jsem dala na svůj profil fotku Místodržiteského letohrádku ze Stromovky a Michael, běžec ze Singapuru, mi poslal zprávu, že miluje evropskou architekturu a že by byl nadšený, kdybych s ním sdílela víc fotek. Teď, kdekoli jsem, posílám Michaelovi pohled. Když dostal pohlednici z Kutné hory z roku 1917, který jsem koupila v antikvariátu, málem spadl ze židle. On mi na oplátku posílá pohledy supermoderních staveb. Nikdy jsme se s Mikem neviděli, ale spojuje nás běhání. Vzájemně se hecujeme a motivujeme k lepším výkonům. A co je na Dailymile nejlepší? Na konci roku vám přijde souhrnný report, kolik jste svým cvičením spálili koblih. Hm...

Málo kdo chápe, že vstávám za tmy a chodím si odběhnout své kilometry. Pro mě se ale endorfiny staly závislostí. Jakmile nemám svou denní dávku, je zle. A tak i když jsem unavená a všechno mě bolí, chvíli se přemlouvám, abych nikam nešla, ale za pět minut už mám na nohách kecky.

Ne každý je příznivcem běhání, ale zkuste to. Běhání se dá natrénovat a získat si na něm závislost je zatraceně jednoduché. Zkuste vydržet týden a jste v tom. Jsem ukázkový příklad toho, že endorfiny fungují. A jsou návykové.