Minulý týden jsem si zaběhla svůj první půlmaraton. Přesně si nevybavuju moment, kdy jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Mám smůlu na zranění; pokud zrovna nemám natržený sval, mám zablokovaná záda. Možná právě proto jsem registrační formulář nakonec odeslala; nevěřila jsem, že se na start postavím.
V předvečer závodu jsem si vyzvedla běžecký balíček: startovní číslo, obrandové tričko a miliony letáčků a instrukcí. Číslo má v sobě čip, který vás sleduje po celou dobu závodu, a na zadní straně je dotazník. Vyplníte jméno, adresu, alergie na léky, krevní skupinu, kontakt na vašeho nejbližšího člověka… co kdyby se něco stalo. Při vypisování údajů začínám lehce nervóznět. Co když se přeci jenom něco stane.
Je tu sobota, 2. 4., den D. Jsem zvyklá běhat, když mám náladu, když se mi chce. Někdy se mi běží dobře a upaluju ulicemi jako Forrest Gump, jindy to nejde a za 15 minut jsem doma, zpruzelá. A teď je tu půlmaraton a já se mu musím podřídit. Závod na mě nepočká, stejně tak jako nikdo z dalších 9.500 závodníků nepoběží brzy ráno jen proto, protože mě to tak vyhovuje více. Oblíknout trenýrky, přišpendlit startovní číslo. Nerada se podřizuju.
Čekám před Rudolfinem. Všichni ti afričtí běžci v pidi trenclích mi na sebevědomí nepřidávají. Říkám si, co tu vlastně dělám. Toi toi budku navštěvuju každou pátou minutu, doléhá na mě nervozita. A najednou je závod odstartován. Trvá dobrých 7 minut, než se masa rozběhne a náš sektor H se poprvé pohne. Hlavně to nepřepálit.
Trasa je značená po kilometrech. Sedmička. Proboha. Pot mi teče po čele a štípe mě v očích. Tohle nedám, jsem teprve ve třetině a jsem na dně. Občerstvovací zastávky každým 5 km se zdají být tak nedostupné. Bederní pásy s malými lahvičkami, kteří mají běžci kolem mě, asi nejsou tak úplně od věci. Mám chuť je kolegům za běhu strhávat. Království za vodu. Nemám energii a mám žízeň. Snažím se držet skupiny čtyř Španělů, kteří přede mnou běží v sobrérech. Ale i oni mi utíkají. Nemyslet na nic, běžet. Vypínám, poslouchám hudbu, nechávám se strhnout davem. Lidé kolem trati tleskají, zpívají, tančí. Chce se mi brečet vyčerpáním a dojetím.
Čtrnáctý kilometr a já bojuju hlavně sama se sebou. Když to teď vzdám, bude mě to hrozně mrzet. Vypnout, nemyslet, běžet. Osmnáctý kilometr. Únava roste, roste počet zraněných a odpadlých. Teď už to doběhnu, i kdybych to došla.
Doběhla jsem. Na krku medaile, v ruce banán jako první a poslední záchrana. Euforie a radost.
Půlmaraton je boj. Pro mě to byl boj sama se sebou. Podřídit se závodu a rozvrhnout síly. A běžet, běžet, běžet. A užít si to. Půlmaraton není jen 21 km , ale je to šňůra lidských příběhů. Vzduch je naplněný endrofiny, atmosféra vás strhne. Ať chcete, nebo ne.
That day, for no particular reason, I decided to go for a little run.
Já byla taky v sektoru "H". :))
OdpovědětVymazatDaly jsme to, to je hlavní! Těch lidí ležících kolem cesty v závěru bylo celkem dost...
Sláva ti! Musel jsem si hned připomenout, jaký byl ten můj první (a poslední) půmaraton... http://pulmaraton.blogspot.com/2008/04/den-pm-skuten-as-22705.html
OdpovědětVymazatPetře, díky, tvůj zápisek vlastně úplně doplňuje to, na co jsem já zapomněla. Takže příště znovu?
OdpovědětVymazatdobře, ty!
OdpovědětVymazatLado, já jsem si při běhání nějak zlikvidoval koleno, takže trénink na další půlmaraton jsem přerušil v půlce a od té doby jsem si šel zaběhat asi jenom třikrát. Ale pořád si říkám, že bych se do toho měl zase pustit... :-)
OdpovědětVymazatBohužel jsem začala běhat a cokoli dělat teprve minulý týden. Jednou se snad dostanu na hodně kilometrů a ne, že teď uběhnu 3 a jsem dead :))))))
OdpovědětVymazat