Naše letadlo přistává na Istanbul Atatürk Airport a mně to konečně dochází. Jsem v Istanbulu. V Istanbulu, na který jsem se tolik těšila a vůbec se něj nepřipravila. Vždycky to dopadne stejně; koupím průvodce, čímž získám pocit, že už nic dalšího zjišťovat nemusím. Všechno je přece tam.
"If one had but a single glance to give the world, one should gaze on Istanbul." - Alphonse de Lamartine
Moje růžová taška plná studentských pečetí pro Katie a blond vlasy vyvolávají v potemnělém Istanbulu ozvuky: “Hello lovely lady, where are you from?” Ach jo, říkám si, tohle tedy bude výlet... S Katie máme sraz v kavárně. K malé skleněné skleničce s čajem (çay) dostáváme sušenou cizrnu. Nová závislost na několik dalších dní.
Bydlíme u Katie, v části Kadıköy, na severním břehu Marmarského moře. Malé kavárny, umělecká studia, galerie a bary, které nenajdete, pokud vám o nich někdo neřekne. Večer procházíme zeleninový a rybí trh. Venku je tma, ale Istanbulu to na kráse neubírá. Do noci září pouliční světla a syté barvy granátových jablek, oliv a čerstvě vylovených ryb. Ostrá vůně koření krájí vzduch.
Hodně chodíme, ale ještě víc jezdíme trajektem. Cesty krátí výhledy, líné vlny, uřvaní racci a teplý čaj. Víc než po památkách koukám po lidech. To mě baví. Představovat si. Občas se setkáme pohledy, rozpačitě se zadíváme na rozkolíbanou hladinu čaje, usrkneme a polkneme ostych.
Procházky po památkách, čaj, káva, baklava. Turecky neumíme, objednáváme si věci které se nám líbí. Mešity jsou krásné. Jsou ohromné a takové... jiné. Bolí mě za krkem z toho, jak neustále koukám na fresky. Nemůžu se té modré barvy nabažit. Ani té zlaté. Ani Atatürka, který je všude, kam se podíváme.
Istanbul je ohromný, barevný a návykový.
Katie, moje malá americká sestřička, se přestěhovala do Istanbulu, kde učí, fotí a píše nádherný blog.
Komentáře
Okomentovat