Ladiny zápisky

Minulý týden jsem se zastavila v Bruselu. Na celé město jsem měla pár hodit. Odlet z Prahy byl v 6 hodin ráno. Moje naivní představa, že si na letišti dám snídani a ještě stihnu vyměnit peníze, se samozřejmě rozplynula. Nikde nikdo. Čekám u gatu, když v tom: „Ladůůůš?!“ Iva, moje kamarádka, která studuje v Bruselu a do Prahy létá za přítelem. „To je hustý! Ukážu ti město a k snídani si dáme vafli.“ Díky bohu za ty dary. Ivu mám ráda, Brusel neznám a za vafli bych dala království. Před osmou ranní přistáváme na letišti Charleroi a autobusem jedeme do centra Bruselu. „Támdle jak jsou ty dva komíny, tak tam studuju. Tady nakup čokoládu, támhle rozhodně nechoď na mušle. A tady, tady si dáme ty vafle.“ Hm... Mušle   V restauraci Aux Armes de Bruxelles se prý denně sní 180 kilo mušlí. Podávají je tu s bagetou a belgickými hranolkami (jsou větší). Jak papírový průvodce, tak Iva mě ale od mušlí zrazovaly. Ceny jsou turistické a mě čekal let ...

Minulý týden jsem si zaběhla svůj první půlmaraton. Přesně si nevybavuju moment, kdy jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Mám smůlu na zranění; pokud zrovna nemám natržený sval, mám zablokovaná záda. Možná právě proto jsem registrační formulář nakonec odeslala; nevěřila jsem, že se na start postavím. V předvečer závodu jsem si vyzvedla běžecký balíček: startovní číslo, obrandové tričko a miliony letáčků a instrukcí. Číslo má v sobě čip, který vás sleduje po celou dobu závodu, a na zadní straně je dotazník. Vyplníte jméno, adresu, alergie na léky, krevní skupinu, kontakt na vašeho nejbližšího člověka… co kdyby se něco stalo. Při vypisování údajů začínám lehce nervóznět. Co když se přeci jenom něco stane. Je tu sobota, 2. 4., den D. Jsem zvyklá běhat, když mám náladu, když se mi chce. Někdy se mi běží dobře a upaluju ulicemi jako Forrest Gump, jindy to nejde a za 15 minut jsem doma, zpruzelá. A teď je tu půlmaraton a já se mu musím podřídit. Závod na mě nepočká, stejně tak jako nikdo...

Jako malá jsem běh nenáviděla. Byla jsem tlustá a pomalá. Při povinných školních bězích v parku jsem si trasu zkracovala a namísto toho, abych sochu Husité na stráži obíhala, podbíhala jsem ji.  Vše se zlomilo před dvěma lety; napadlo mě překonat svou nenávist k běhání. Kozoroh a jedináček; jakmile se zabejčím, není mi pomoci. A já jsem si umanula, že zkrátka BUDU běhat.  Do další fáze se moje běhání dostalo, když jsme se na běhání stala závislou a začala kecky vozit všude. Brala jsem je s sebou na Paříže, do Bostonu, do Londýna. Vstala jsem brzy ráno a oběhla památky (přes den plné turistů, teď liduprázdné). Dopoledne jsem měla odškrtnutá všechna must visit místa (v Paříži jsem se každé ráno vyškrábala na Sacre Coeur, abych viděla východ slunce) a odpoledne jsem se věnovala nasávání atmosféry (café au lait, croissanty, šneci, "božolé"). Většinou měst jsem se doslova proběhala a projedla. Stal se ze mě gastroturista běžec. Ve Finsku jsem pak běhání propadla úplně. Měla ...

Vydala jsem se lyžovat do Dolomit, do italského Val di Fassa. A to se třemi muži: taťkou a jeho dvěma kamarády. Zatímco moje přítomnost snižovala věkový průměr, přítomnost chlapců zvyšovala můj krevní tlak. Den 1 „Zaléhají mi uši, nemáte bonbón?“ „Na zaléhání uší tu máme placatici se slivovicí.“ „No tak přejdeme k důležitějšímu tématu: Pepo, jaký je jídelníček?“ „Ty si nedáváš do čaje cukr? Tak si tam dej aspoň trochu rumu, ne?“ Den 2 „Lado, dobrý, dobře lyžuješ. Jen občas do toho dáváš málo razance, a potom lyžuješ jak holka.“ „Věděli jste, že víc CO2 vzniká při výrobě mlíka, než při zpracování sladu?“ „To jako že by ve školkách dělali dětem kaši z píva?“ Den 3 „Tak, namazal jsem si nohy alpou, placatici jsem dolil, můžeme na kopec.“ „Pepo, ta francovka je stejně na nic, jenom to chladí, nic jinýho. To si můžeš kolena vystrčit na balkón.“ „Pepo, nedělej uraženýho, a pojď si s náma dát šnaps. Nám ta francovka nevadí. Vomotej si nohy fáčem a pojď za náma.“ Den...

„Social Innovation Camp propojuje lidi, nápady a digitální nástroje pro vytvoření sociální inovace prostřednictvím internetu a/nebo mobilních bezdrátových aplikací.“ Pro mě je Social Innovation Camp soutěž, výjimečná událost a příležitost poznat zajímavé lidi a pomoci realizovat nápad, který může vyřešit nějaký společenský problém. Všechno se ale musí stihnout za dva dny. Svého prvního Social Innovation Campu jsem se zúčastnila před rokem v Bratislavě, který byl vůbec poprvé v historii mezinárodní. Do Bratislavy se tehdy sjela skupinka marketérů, vývojářů, designérů a lidí, kteří se motají kolem internetu, aby pracovali na projektech, které mohl do soutěže přihlásit kdokoli. Týmy byly namíchané: ČR, UK, Polsko, Litva, Slovensko, Rumunsko… a my jsme naráželi na problém, že projekt, který bude skvěle fungovat v UK, určitě nebude fungovat v ČR. Legislativa, mentalita… nejde vymyslet univerzální projekt řešící sociální problém, který by šel našroubovat na jakoukoli zemi.  Náš proj...

Nejím ryby, protože je neumím uvařit. Nevařím ryby, protože je nejím. Zacyklila jsem se. Najednou jsem stála ve škole vaření na kurzu „Ryby a dary moře“. Zajímavě členěný prostor, spousta vařícího nářadí a na háčcích pověšené zástěry. Šňůry na zavázání jsou příliš dlouhé, takže jsme v nich jako v kazajkách. Na pultech se povalují mrtvé ryby, tygří krevety, sépie a chobotnice, která dostala pracovní jméno Terezka. Byla bych raději, kdyby jméno neměla. První, co jsme udělali, bylo, že jsme Terezku šoupli do hrnce s horkou vodou a přiklopili ji miskou, aby jí nevyskakovaly nohy. B ouillabaisse, mořský vlk v solné krustě, sépiové rizoto, chobotnice a soté z černých mušlí - to byl náš večerní program. Na kurz se přihlásila i mladičká Angličanka Rossie. Určitě znala fish   'n   chips a asi věděla, že právě o fish na kurzu půjde, ale jinak uměla česky jen „diky“ a „prosim“. Šéfkuchař Luděk zase uměl jen „danke“ a „bitte“.   Začali jsme od šupin. Na tak vel...

Shqipëria, země orlů. Albánie. V Albánských Alpách je zima, u moře šílené horko, jídlo je příliš tučné, mobilní síť skoro není, lidé vám nerozumějí, silnici blokují ovce, v horách jsou vlci a krevní msta je tu stále aktuální. A v té chvíli jsem se do Albánie zamilovala až po uši.   Je to už skoro rok, co jsem navštívila Albánii, ale nedávná návštěva finského národního parku mi ji připomněla natolik, že jsem se rozhodla další zápisek věnovat právě jí. Do země orlů jsem se dostala úplnou náhodou. Volal mi kamarád, že chystají výpravu do Albánie a mají jedno volné místo. Jediný problém byl, že se letenky musely koupit ještě v ten den. Prý nezná moc bláznů, kteří by na to kývli. Letěli jsme za tři týdny. Přesně takový výlet jsem potřebovala; v práci jsem si vzala dovolenou, zabalila kufr a štrádovala na letiště, kde jsem poznala zbylé tři cestující. Byla to skupinka lidí, kteří spolu procestovali Kubu - taková parta hic. Najednou jsem seděla v letadle, aniž bych vě...