Jako malá jsem běh nenáviděla. Byla jsem tlustá a pomalá. Při povinných školních bězích v parku jsem si trasu zkracovala a namísto toho, abych sochu Husité na stráži obíhala, podbíhala jsem ji. Vše se zlomilo před dvěma lety; napadlo mě překonat svou nenávist k běhání. Kozoroh a jedináček; jakmile se zabejčím, není mi pomoci. A já jsem si umanula, že zkrátka BUDU běhat. Do další fáze se moje běhání dostalo, když jsme se na běhání stala závislou a začala kecky vozit všude. Brala jsem je s sebou na Paříže, do Bostonu, do Londýna. Vstala jsem brzy ráno a oběhla památky (přes den plné turistů, teď liduprázdné). Dopoledne jsem měla odškrtnutá všechna must visit místa (v Paříži jsem se každé ráno vyškrábala na Sacre Coeur, abych viděla východ slunce) a odpoledne jsem se věnovala nasávání atmosféry (café au lait, croissanty, šneci, "božolé"). Většinou měst jsem se doslova proběhala a projedla. Stal se ze mě gastroturista běžec. Ve Finsku jsem pak běhání propadla úplně. Měla ...