Paříž, oui!

"Co si ta Paříž vlastně myslí že je? Samé umění, kultura, dějiny a romantika. Proč se ale zamilovávat do někoho, kdo o vás nestojí? Tak se chováte rezervovaně. Eiffelovka? No že by byla zas až tak velká.. Louvre? Moc velký! Hotelový pokoj? Moc malý! Ulice? Moc narvané! A ta útulná restaurace, do niž jste zašli? A to šampaňské z malé venkovské vinice? A tucet bretaňských ústřic? V té chvíli jste se do Paříže zabouchli až po uši." (průvodce Lonely Planet)

Zbožňuju průvodce a zbožňuju Paříž.

“To byl super film. Nepoletíme do Paříže?” “Jó!” A tak nás Woody Allen inspiroval k naší vlastní půlnoci v Paříži.

Do Paříže jsme se vypravili začátkem prosince. Po čtyři dny se střídalo slunné počasí s deštivým; ideální na procházky venku, když bylo hezky, a na schovávání se v kavárnách, když začínal červenat nos.

Šlehačkový dort na Montmartru

Protože jsme bydleli na Montmartru, navštěva Sacré Cœur byla povinností. O Vánocích jsou tu vánoční trhy, kde prodejci nabízejí průměrné zboží za nadprůměrné ceny. Nic si nekupujte, jen zdarma zhluboka nadechujte atmosféru. Chcete si přesto odvézt něco na památku? Montmartre nebyl plný výstředních umělců jen v minulosti; šílené karikaturisty, kteří vám nakreslí portrét za 250 eur, aniž by vám cenu dopředu řekli, tu najdete na každém kroku i dnes. My jsme si odnesli kýčovitou kresbu, kterou jsme uhádali na 20 eur (z původních 80 eur, což byla prý studentská cena). Asi ji necháme namnožit a naše rodiny ji dostanou k příštím Vánocům.

Za Petřínskou rozhlednou do Paříže

Pokaždé, když stojím pod Eifellovou věží, přijde mi nějaká malá. A právě proto se vyplatí vyběhnout si ji pěšky, aby vás ten dojem rychle přešel. Jen pozor na děti a seniory s holemi, díky kterým se může výstup/sestup protáhnout. V prosinci je v prvním patře disco bruslení a pokud je vám méně než 10 let, nestydíte se, nebo jste opilí, můžete si zabruslit přímo na Eifellově věži, a to za blikotu barevných žárovek (Jaj!)

(Vědomostní okénko o Eifellově věži: od země až na vrchol vede 1 665 schodů. Její celková hmotnost je 10 100 tun. Na celou stavbu bylo použito 18 038 kovových dílců a 2 500 000 nýtů. Maximální oscilace vrcholu je i při velmi silném větru jen 12 centimetrů. Výška může vlivem tepelné roztažnosti kolísat až o 18 centimetrů. Spisovatel Guy de Maupassant, kritik Eiffelovy věže, pravidelně navštěvoval místní restauraci, protože to bylo jediné místo, odkud se na věž nemusel dívat.)

Za pyramidami

Kdyby nebyl v Louvre Apple Store, asi bychom se jím kochali jen zvenku. A to by byla škoda. Louvre navíc není jen muzeem, ale také obrovským nákupním centrem o dvou patrech. Moderní podzemní část je propojena s historickou částí a některé obchody jsou zabudovány přímo mezi zdi stovky let starého královského zámku. Pokud se vyloženě neženete za Monou Lisou, projděte pár pavilonů, v Apple Store si kupte pouzdro na iPhone (je přece z Louvre!), zavolejte svým kamarádům přes facetime, abyste se jim pochlubili, kde právě jste, a spokojeně vstřebejte zážitky v kavárně Paul.

Dobýt Vítězný oblouk a dát si svařené pivo 

Pokud chcete Paříž vidět z výšky, a to i s Eifellovou věží, dojděte k Vítěznému oblouku a točitým schodištěm vystoupejte až nahoru. Celá Paříž je odsud nádherně vidět. A hlavně je vidět tak nějak jinak. Cestu zpět do centra absolvujte pěšky. I když nehodláte nakupovat u Cartiera, luxusní třída Champs-Élysées stojí za procházku. Je to vlastně taková větší pražská Pařížská. Během Vánoc jsou na Champs-Élysées vánoční trhy, kde můžete od čokolády, přes ručně vyráběná mýdla až po svařené pivo koupit vše. Když jsme nápis “Mulled Beer” viděli poprvé, říkali jsme si, jak je to geniální nápad; každý má přece rád pivo, tak proč ho nesvařit. A tak jsme si za 4 eura koupili dvě deci tekutiny, která chutnala jako zteplalé pivo smíchané s medovinou. Obsah jsme nedokázali vypít ani ve čtyřech lidech, a tak jsme ho vylili k jednomu z místních stromů. Až se na jaře objeví zpráva, že stovky let starý strom na Champs-Élysées záhadně uschl, vzpomeňte si na mě. 

Pokud máte rádi moderní umění, nezapomeňte na Centre Pompidou. Budova vznikla v letech 1972 až 1977 v rámci mezinárodní architektonické soutěže. Zúčastnilo se jí kolem 700 architektů a na výsledném projektu se podílel i Jan Kaplický. Skleněný kolos má 5 poschodí a všude vidíte barevná potrubí. Žluté je elektrické, modré je klimatizační potrubí, zelené je vodovodní, bílé trubky jsou větrání podzemních prostor, červenou je označeno vše, co zajišťuje přesun osob. Stavba stála téměř miliardu franků.

Když už budete v této části Paříže, projděte si čtvrť Le Marais, která se v 17. století stala módní čtvrtí šlechty. Dnes tu jsou muzea, městské paláce, přátelské obchody, řemeslné dílny, parfumerie, cukrárny a gay podniky. Zkrátka ideální místo, kde se záměrně ztrácet.

Z Paříže se vám nebude chtít. Zmírněte smutek nákupem makaronek a foie gras.

Oui.

Podpatky, tenisky, podpatky, tenisky

Zhruba před měsícem mě oslovil kamarád Honza Dufek, zda bych s ním nechtěla natočit Fokus ČT o běhání.

"Cože? Já?"
"No, nejdřív jsem chtěl natočit profíky, ale pak jsem si řekl, že natočím naši 'rodinu' z Dailymile. Bude to legrace, co ty na to?"
"Aha, hm, tak.. tak jo."
"Supr, nejdřív natočíme rozhovor a potom natočíme, jak běžíš."
"Prosím?!"

Málem jsem v tu chvíli spadla ze židle. Běhám. Běhám často a ráda, ale nikdy mě nenapadlo, že budu běhat před kamerou.

Najednou jsme seděli se štábem v dodávce a jeli natáčet reportáž. Venku na sluníčku bylo 40+ stupňů a z nás lilo, i když jsme seděli v autě s klimatizací. "Hlavně se mě neptej, proč běhám," kladu Honzovi na srdce. Kamera, natáčíme: "Tak Lado, proč vlastně běháš?" Au. Celý rozhovor bylo takové milé povídání, které mě samotné poodkrylo, proč to vlastně všechno dělám.

Proč běhám? 

Jsou to endorfiny, je to závislost

Stačilo párkrát vyběhnout a byla jsem v pasti. Zvykla jsem si na volný pohyb, zvykla jsem si na pocit, který se dostaví při běhání. Přes den podpatky a taška s notebookem, večer trenýrky a kecky. Je to taková hra, ve které člověk střídá role. Podpatky, tenisky, podpatky, tenisky. V práci jsem někdo, ale při běhání jsem to já.

Nemyslet, běžet

Honza se mě ptal, na co při běhání myslím. Jenže já nemyslím na nic. Pustím si hudbu a běžím. Čístím hlavu, upouštím ventilek, vnímám jen pohyb a okolí. Nemyslím, běžím, užívám si to.

Instantní štěstí

Při natáčení jsem zjistila, že běhám špatně. Mám zoufalý došlap přes patu a dělám příliš dlouhé kroky, které mě zbytečně zpomalují. Všechno to vím a snažím se na tom pracovat, ale jakmile se rozběhnu, po chvíli nasadím off-line mode a nepřemýšlím vůbec. Běžím, běžím sice špatně, ale běžím a na tváři mám přihlouplý úsměv. Někdy to snad ani není běh, ale tanec. Jako když jsem byla malá a spontánně jsem se rozběhnula na zahradě.

Běhání je jeden z mála sportů, kde není člověk ničím svázaný. Žádná pravidla, žádné limity. Vyskočit na lavičku, skočit oběma nohama do kaluže, přeskočit vodítko, na kterém jezevčím blokuje celou stezku. Běžet v dešti, vdechnout mouchu a popálit se od kopřiv.

Mám vlastně spoustu malých důvodů, proč běhat.

S Tintinem na vaflích a na pivu.

Minulý týden jsem se zastavila v Bruselu. Na celé město jsem měla pár hodit. Odlet z Prahy byl v 6 hodin ráno. Moje naivní představa, že si na letišti dám snídani a ještě stihnu vyměnit peníze, se samozřejmě rozplynula. Nikde nikdo.

Čekám u gatu, když v tom: „Ladůůůš?!“ Iva, moje kamarádka, která studuje v Bruselu a do Prahy létá za přítelem. „To je hustý! Ukážu ti město a k snídani si dáme vafli.“ Díky bohu za ty dary. Ivu mám ráda, Brusel neznám a za vafli bych dala království.

Před osmou ranní přistáváme na letišti Charleroi a autobusem jedeme do centra Bruselu. „Támdle jak jsou ty dva komíny, tak tam studuju. Tady nakup čokoládu, támhle rozhodně nechoď na mušle. A tady, tady si dáme ty vafle.“

Hm...

Mušle 

V restauraci Aux Armes de Bruxelles se prý denně sní 180 kilo mušlí. Podávají je tu s bagetou a belgickými hranolkami (jsou větší). Jak papírový průvodce, tak Iva mě ale od mušlí zrazovaly. Ceny jsou turistické a mě čekal let do Budapešti. A papírový pytlík jsem s sebou neměla.

Vafle 

Prodávají je všude. A Brusel po nich úžasně voní. Zatímco Belgičané je prý jedí samotné jen pocukrované, turisté na ně plácají ovoce, zmrzlinu, šlehačku a celé dílo nakonec přelijí čokoládou a karamelem. Koupit se dají dva druhy: bruselské a lutyšské. Liší se těstem a tvarem - lutyšské jsou nepravidelné a křupavější, bruselské mají tvar obdélníku a je to spíš taková kyprá buchta.

Čoko-Lada 

Jsem vyhlášený čokoholik - závislák. Belgickou čokoládu jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Výlohy jsou čokolády plné; pralinky, bonbony, tekutá čokoláda, čokoládový čůrající chlapeček, čokoládový Tintin. Jsem v ráji!

Pivo 

Existuje cca 750 druhů belgických piv. Tomu se říká velmoc. Některá piva mají až 12 % alkoholu. Já jsem svou vafli spláchla třešňovým.

Look, he is so small! 

“Nikdo ho nemůže najít a když ho konečně najdou, jsou zklamaní, že je tak malý.” Samozřejmě myslím Manneken Pis, bronzovou sošku čůrajícího panáčka. Legenda praví, že socha znázorňuje chlapce, který zachránil obléhané město tím, že se vyčůral na hořící zápalnou šňůru od bomby. Nahatého chlapečka celý svět zbožňuje a Belgičané ho při slavnostních příležitostech dokonce navlékají do miniaturních oblečků. Bizzare. Čůrající holčičku a čůrajícího pséka jsem si nechala ujít. Jeden člen čůrající rodiny stačí.

Buřinky a jablka 

Surrealistický malíř René Magritte má v Bruselu muzeum. "Malba není zrcadlem skutečnosti." 

Komiks 

V Belgii se narodil Tintin. Malby s jeho motivem jsou po celém Bruselu. Je to vlastně docela vtipné, připadáte si díky nim jako v komiksu. A Šmoulové, to jsou také Belgičani.

Z Bruselu odlétám s hyperglykémií a s vědomím, že se sem chci podívat znovu. Najít čůrajícího křížence a dát si pívo s vaflí.