10. 5. 2010

Albánie

Shqipëria, země orlů. Albánie.

V Albánských Alpách je zima, u moře šílené horko, jídlo je příliš tučné, mobilní síť skoro není, lidé vám nerozumějí, silnici blokují ovce, v horách jsou vlci a krevní msta je tu stále aktuální. A v té chvíli jsem se do Albánie zamilovala až po uši.

 

Je to už skoro rok, co jsem navštívila Albánii, ale nedávná návštěva finského národního parku mi ji připomněla natolik, že jsem se rozhodla další zápisek věnovat právě jí.

Do země orlů jsem se dostala úplnou náhodou. Volal mi kamarád, že chystají výpravu do Albánie a mají jedno volné místo. Jediný problém byl, že se letenky musely koupit ještě v ten den. Prý nezná moc bláznů, kteří by na to kývli. Letěli jsme za tři týdny.


Přesně takový výlet jsem potřebovala; v práci jsem si vzala dovolenou, zabalila kufr a štrádovala na letiště, kde jsem poznala zbylé tři cestující. Byla to skupinka lidí, kteří spolu procestovali Kubu - taková parta hic. Najednou jsem seděla v letadle, aniž bych věděla, co mě čeká. O Albánii se u nás nemluví ve zlém, o Albánii se u nás nemluví v dobrém, o Albánii se nemluví tak nějak vůbec. Je to země turisty nepolíbená, tajemná, a tak trochu uzavřená okolnímu světu. Doma mě proklínali: „Vždyť tě tam někdo zastřelí!“


Do hlavního města Tirany jsme letěli s přestupem v Budapešti a hned po příletu jsme si na letišti půjčili auto, narvali do něho kufry, spacáky, naskákali dovnitř a vyrazili do neznáma. Venkovní teplota byla trenýrková, 35 stupňů, a plán cesty jasný: projet Albánii křížem krážem, od severu na jih. Vyrazili jsme tedy do Albánských Alp, na sever Albánie ke hranicím s Černou Horou a Kosovem.


Krajina mění svou tvář tak rychle, jako naskakují kilometry na tachometru a Albánie se vám dostává pod kůži. Příroda je divoká, jednou jsou to husté lesy, za chvíli vyprahlé stráně. Při stoupání do hor musíte překonat nekonečné serpentiny, ze kterých je vám tak špatně, že byste slíbili cokoli jen pro to, aby už byl vašemu utrpení konec.


Čas od času vaši cestu zpomalí stádo ovcí a koz, kterým je úplně jedno, že na ně troubíte. Ony tu byly dřív, tak si počkejte. V horách se ocitnete zcela mimo dosah civilizace, nepotkáte tu turisty, často ani místní obyvatele. Lesy jsou tmavé a neprostupné, žijí tu vlci a krevní msta mezi rody je stále aktuální.


Dodnes jsou tu patrné pozůstatky Hodžova režimu, který tu po druhé světové válce nastolil jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě; korupce, nezaměstnanost, mercedesy... Proč mercedesy? Právě jím jezdil Hodža a pro Albánce je symbolem kvality a prestiže. Uslyšíte-li, že za vámi něco jede, bude to z 97 % mercedes, anebo povoz s oslíkem.


Nemohu pak zapomenout na všudypřítomné bunkry, které jsou rozesety po celé Albánii. Vypadají jako betonové hřiby a podle některých průvodců jich je v zemi až 750.000, což znamená jeden bunkr na tři obyvatele. Bunkry byly postaveny na příkaz Hodži, který se obával útoku na zemi a traduje se, že cement, který byl použit na stavbu jednoho bukru, by vystačil na stavbu celého domu. Aby se Hodža přesvědčil, že sám konstruktér bunkrům věří, nechal ho zavřít dovnitř a začal bunkr odstřelovat. Přežili oba.


Místní obyvatelé jsou velmi přátelští, ale nepočítejte s tím, že si vystačíte s angličtinou. Ani základní slovíčka tu nefungují. Můžete zkusit němčinu, španělštinu, ruštinu.. marně. Ale nemějte strach, nakonec se rukama nohama domluvíte. Na jednu věc si však dejte pozor: dopobně jako v Bulharsku má kývnutí a kroucení hlavou opačný význam než u nás. Ze začátku je to legrace, ale po několika dnes si připadáte jako ňouma. Hlavně se ale stále usmívejte a Albánci vám snesou modré z nebe.



Několikrát jsme u místních přespávali (v horách ani nebyla jiná možnost) a pokaždé nás překvapili milým přijetím. Nezapomeňte ale, že Albánie je muslimská země, takže především pro starší obyvatele mimo civilizaci (civilizace = hlavní město Tirana) bylo téměř nepochopetilné, že řídím auto, zatímco chlapi se vezou a kouří kubánské doutníky. V obchodech mi muži často ani neodpověděli na pozdrav - jako bych nebyla.



Kdybych měla psát o všech místech, která jsme navštívili, ani blog/k by mi nestačil, proto vyberu jen několik z nich, která se mi mě doslova ochočila.


Krujë bylo první městečko, které jsme navštívili. Leží severně od Tirany a pro Albánce je symbolem protitureckého odboje v 15. stol. Po dlouhou dobu byl hrad ovládaný rodinou Skanderbegů, dodnes tu stojí zachovalé překrasné hradby, pod kterými sedí bezzubí staříci prodávající suvenýry. A vy si je zamilujete; staříky i suvenýry.


Gjirokastër je malé městečko, rodiště vůdce Hodži. Je tu horko, vlhko a elektřina tu zkrátka není. Zato tu hučí benzínové agregáty a voní vlčí máky. Malebnými úzkými uličkami lze vystoupat až na vrchol, kde je mohutná pevnost, hrad ze 13. století. Na hradbách nás zaujal vrak americké stíhačky, která zde byla přinucena přistát v roce 1957. Nikdo neví, jak se tam dostala, nejsou o ní záznamy a o tomto incidentu se mluví jen v Albánii. Gjirokastër je malebné a charismatické městečko.



Poblíž města jsme navštívili lagunu Syri i Kaltër (Modré Oko), nevelké kruhové jezírko připomínající zornici lidského oko, které září všemi odstíny modré. Pramen nebyl doposud zcela probádán, kdysi se o to pokoušeli francouzští potapěči, ale dostali se jen do hloubky 70 metrů. Voda je ledová, ale když vidíte její duhovou barvu, nedá vám to a dobrovolně se budete chtít topit v modrém oku.



Thetti je národní park při hranicích s Černou Horou, kde narazíte na úžasné jeskyně a orchidejové louky. Vesnička, která si mě získala, se jmenuje Valbone. Museli jsme překonat horské sedlo, abychom se k ní dostali. Jeli jsme cestou necestou, několikrát jsme auto div nepřenášeli. Abychom se přenesli přes balvany, šli jsme pěšky, řídil ten nejlehčí. Každé kilo tu hrálo roli. Místní infrastruktura je šílená, vlastně by se dalo říci, že není. Ačkoli je Albánie země bohatá na přírodní asfalt, často se vám stane, že silnice z ničeho nic skončí a změní se ve stezku, která se dá těžko projet i off-roadem. Veškerá námaha ale stála za to a my jsme se ocitli v ráji.



Albánské Alpy jsou kouzelné. Voda je blankytně modrá a tak nějak jinak se třpytí. Venku je šílené horko, a tak vám nevadí, že je mrazivě ledová. Kamenné příbytky jsou tu roztrouseny po celém údolí, vesničkou protéká stříbrně se třpytící řeka a lidé tu žijí z toho, co vypěstují. Zasejí obilí, namelou mouku, upečou chleba, podojí kozy, vyrobí sýr. Vše, co potřebují k životu, si sami vyrobí a když sem zavítá turista, je to pro ně příjemný přívydělek. Turistický ruch tu pak řídí osmiletý klučina, který mluví překvapivě dobře anglicky. „Turisti mi tu občas nechají noviny, čtu je po večerech znovu a znovu,“ a je nevím, co bych na to řekla. Podělili jsme se spolu o meloun a koukali, jak slunce pomalu mizí za obzorem.

9. 5. 2010

Koli

Národní park Koli. A medvěd bydlí na vedlejším kopci.

Ačkoli jsem o národním parku Koli nikdy dřív neslyšela, ve Finsku patří tak trochu mezi turistickou atrakci. Jeho nejvyšší vrchol měří 347 metrů (což je pro Čechy spíše úsměvné) a ve Finsku je vesele využíván jako lyžařské středisko. Lidé se sem sjíždějí z celého regionu, aby si mohli alespoň trochu zalyžovat; a je tu i černý úsek! V létě míří do Koli turisté, kteří si užívají výhledy na nikdy nekončící jezera.


Významnou roli hraje toto místo i ve finské historii; v pohanském období byl sídlem bohů.


Koli se nachází na východě Finska, v severní Karélii. Naše expedice vyrazila z Jyväskyly vlakem do městečka Pieksämäki, kde jsme přestoupili na vlak do Joensuu, a následně jsme autobusem dojeli až do osady Koli. 


Říkám osady, protože jedna z mých túr mířila právě sem a když mi paní v informačním středisku řekla, že Koli je idylické městečko, netušila jsem, jak moc trefné to je. V Koli pracují 4 lidé: ona, taxikář, prodavačka v sámošce a druhá prodavačka (a pošťačka zároveň). Vskutku idylické.


Cesta z Jyväskyly trvá necelých šest hodin (za stejnou dobu se tam dostanete i z Helsinek) a jako “finské“ studenty nás vyšla cca na 30 EUR, což je poloviční cena. Šest hodin se zdá jako dlouhá doba, ale my jsme se div nerozplynuli už cestou. Ano, i po pěti měsících ve Finsku nás jezera stále fascinují, a tak jsme byli připlácnutí na okénkách a kochali se.


Na nejvšší vrchol Ukko-Koli šplhá silnice a strmé schody, my jsme ale využili možnost vyjet nahoru lanovkou, kterou si lze přivolat tak jednoduše jako výtah. Nahoře je Luontokeskus Ukko, super moderní návštěvnické centrum, s výstavou o geologii parku a hlavně: s jednou z mála kaváren v okruhu 30 km, uf!


Na otázku, zda jsou v parku opravdu medvědi, nám slečna odpověděla: „Medvědi? Tady?! Nééé. Lidé občas jednoho potkají, ale ten žije na vedlejším kopci,“ a mile se usmála. Nás úsměv přešel, když jsme se podívali do mapy, kam zapíchla prst, a následně na měřítko. Vedlejší kopec byl vzdálený 7 km, přičemž akční rádius medvěda je 20 km (jak poznamenal náš vůdce výpravy a biolog v jednom). Průvodce radí, že abyste se medvědovi vyhnuli, máte zpívat; a když ho opravdu potkáte, předstírejte mrtvého. A to je dobré vědět – zpívat, nebo umřít.


Původně jsme plánovali spát pod širákem, ale když se nám naskytla možnost přespat v kouzelné červené chaloupce Ikolanaho, neváhali jsme. A musím říct, že jsme byli rádi, protože ačkoli všude jinde už kraluje léto, tady ještě v květnu není o sníh nouze a přes noc mrzne.


Naše chata byla takříkajíc all inclusive – dřevěné palandy, cihlový krb, nasakené dříví, dřevěný deník, studna s vědrem, ohniště a VIP kadibudka co by kamenem dohodil. Přesněji řečeno: co by potok přeskočil.



Příroda je v Koli doslova nedotčená, občas musíte překročit starý popadaný strom, kvetou tu mechy a voní borovice. Z nejvyššího bodu Ukko-Koli se vám naskytne úžasný výhled na jezero Pielinen, čtvrté největší ve Finsku. Je tak velké, že máte pocit, že Země je ve skutečnosti jedno velké jezero, na kterém plavou malé ostrůvky.


Druhý den jsme neváhali, nastavili budík na 3.45 a vyrazili na vrchol sledovat východ slunce. Ve 4.20 se za horizontem vynořila rudá koule a celé jezero se zbarvilo do červena. V kombinaci s chlebem a májkou jedna z nejromantičtějších chvil.


5. 5. 2010

Vappu

Vappu: Mumínci, koblížky, mechanici a Šmoulové. Finský svátek bez hranic.

První máj jsem až doposud vždy trávila v Česku, v Hořicích. Procházka po vrchu Gothard, pusa pod třešní, a na rok je vystaráno. Ve Finsku rozkvetlý strom v květnu nenajdete, a tak se svátek slaví úplně jinak. Vappu!

Poslední měsíc se mě všichni ptali, co plánuji na Vappu. Když jsem řekla, že nevím, co to vlastně je, dostala jsem přednášku. Vappu je pro Finy zkrátka všechno a vyrovná se mu snad jen Silvestr. Těší se na něj víc než na Vánoce, celý rok o něm mluví a když skončí, mají téma na další rok. Cizince pak pohltí, ať se brání sebevíc. Vappu je všude, hovoří se o něm v rádiu, televizi, píší o něm všechny finské noviny a reklamní letáky jsou plné Vappu kolekcí.


Vappu je finský svátek, který připadá na 1. května a připomíná spíš velký karneval. Přípravy probíhají několik týdnů dopředu, kdy se v obchodech začínají objevovat nové kolekce balónků, čepiček, oblečků, dokonce i prodavačky nosí barevné paruky. Tradicí je pak příprava speciálního Vappu menu: munkki (menší koblížky s otvorem uvnitř) a sima (domácí limonáda připomínající medovinu).


Samotný svátek pak začíná den dopředu, na naše čarodějnice. V Jyväskyle probíhaly oslavy tak, že se všichni studenti sešli v pátek odpoledne v místním parku u kostela, oblečeni ve svých barevných úborech (haalarit), které připomínají kombinézy automechaniků. Vappu je totiž především studentský svátek a haalarit tu studenti nosí při všech výjimečných událostech; a jsou na něj vážně pyšní.


Každa fakulta má jinou barvu (od bílé, přes křiklavě růžovou až po černou), takže hned poznáte, kdo studuje ekonomii, a kdo je malý chemik. Vappu je díky tomu neskutečně veselé a barevné. Studenti si na kombinézy vzájemně píší, lepí placky a sbírají výšivky. Čím víc, tím líp!

Během těchto dní chodí všichni v “námořnické” absolventské čepičce (ylioppilaslaki), kterou dostává každý Fin po absolvování gymnázia. Nepotkáte v nich ale jen mládežníky, v ulicích se procházejí babičky a dědečci, kteří se chtějí připomenout své studentské časy.


Tradicí v Jyväskyle je nasadit čepičku pomocí štaflí i pomníku Minny Canth, což byla finská spisovatelka a bojovnice za ženská práva. Tento rituál oficiálně odstartuje Vappu a oslavy začínají naplno.

Vrcholí pak 1. května, kdy se na místní kopci Harju uspořádá velký piknik s koncerty, balónky ve tvaru Mumínků, hrachovou polévkou, simou a zeleným (ano, zeleným) šampaňským.


Vappu je pro spoustu lidí především svátkem alkoholu a resetovacím obdobím. Težko bych spočítala, kolika mým přátelům se během těchto dní změnil Facebook relationship status ze single na married. Pro mě bude Vappu den, kdy se může přihodit opravdu cokoli.

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas...