19. 8. 2012

'Tuk tuk, máj frent? Spešl prájs fór jů!'



Léto v Thajsku

Léto jsme strávili v Thajsku. (Vlastně jsme v Thajsku strávili jen tři týdny, ale zážitků máme tolik, že jimi žijeme ještě měsíc po návratu.)


Do Thajska letíme přes Vídeň, kde máme dvouhodinový přestup. Tak akorát na sachr. Po skoro deseti hodinách  letu přistáváme v Bangkoku. Při výstupu z letadla a prvním nadechnutí mám ale dojem, že jsme namísto v Thajsku přistáli v gigantické prádelně.


Kontrola pasu, razítko, úsměv do kamery, vízum je vyřešeno. Házíme na záda obří krosny a vyrážíme vstříc thajské metropoli. Supermoderním a překlimatizovaným metrem se přibližujeme ke staré části Bangkoku, kde trávíme první čtyři dny. 

Bangkok znamená v thajštině “Město andělů”. Vlastní město zaujímá rozlohu zhruba 500 km² (což odpovídá Praze) a žije v něm víc jak 5 milionů obyvatel. V celé provincii (1 600 km²) pak žije 10 milionů obyvatel (jako v celé ČR). 

S foťáky na krku a s Lonely Planet v ruce obíháme hlavní turistické lokace: staré královské město, královský palác s královskou kaplí Wat Phra Kaeo, kde je uložen Smaragdový Buddha, nejposvátnější symbol Thajska... Vše se třpytí zlatem.


Chodíme pěšky, ochutnáváme místní speciality a postupně se snižují naše nároky na hygienu, která se staré části města vyhnula obloukem. Chobotnice na špejli, sushi s unavenou majonézou, kuřecí pad thai s „osísky“, curry na všechny možné způsoby, sušené ryby, extra pálivé čili papričky.





Bangkok nás nadchl. Jsme ale trochu "přechrámovaní" a máme v plánu další cesty. Kupujeme lístky na vlak a jedeme se podívat na sever, do starobylého města Ayutthaya, které bylo thajským hlavním městem po čtyři století. (V roce 1767 bylo dobyto Barmánci, kteří ho v podstatě srovnali se zemí; hlavním městem se pak stal Bangkok.)  


Bydlíme v Ayutthaya Guesthouse, kde nás klimatizovaný pokoj pro dva přijde na 200 bathů (cca 127 Kč). Od místního Thajce si za 20 korun půjčujeme jízdní kola. Moje je červené, má košík, zvonek a nebrzdí. Projíždíme město, mám spálená záda, na ulici se pije kokosová šťáva přímo z ořechů a limonády se čepují do igelitových pytlíků.



Dalším bodem na naší trase je hlavní město severu, Chiang Mai (v překladu Nové město). Od Ayutthayi je vzdálené asi 500 km a vlakem se sem dostanete za 13 hodin (10 hodin, pokud věříte jízdnímu řádu). Cestu částečně prospíme. Když se ráno celí rozlámaní probouzíme, vlak projíždí džunglí. Čeká nás horské městečko postavené na zříceninách starobylého města, které prý v minulosti bývalo pozemským rájem na úpatí hor. Do džungle se nevydáváme, za to město máme prochozené křížem krážem. Do místní kavárny chodíme na espresso, ke kterému místo vody podávají skleničku bílého čaje.



Ze severu směřujeme na jih. Původně zamýšlenou cestu vlakem po předchozí zkušenosti zamítáme a kupujeme si letenky Chiang Mai – Bangkok – Krabi, které je naší další destinací. Z nábřeží v centru Krabi odjíždějí malé čluny (long tail boats) na několik nejpopulárnějších pláží v okolí. My jedeme na Railay Beach, místo, které je od okolní pevniny oddělené pásy džungle a třísetmetrovými vápencovými skalami a které je přístupné pouze z moře. 



Při průchodu lesem potkáváme divoké opice, dokola jíme pad thai a drápáme se k laguně s tyrkysovou vodou, která je uzavřena ve skalách. Místní pláž Phra Nang patří mezi nejkrásnější na světě. A je tu Penis Cave, kam místní rybáři umisťují obří dřevěné penisy, které jim mají zajistit hojnost ryb. (Tsunami, která udeřila na Thajsko v roce 2004, penisy odnesla, postupně se však začaly na různých místech objevovat a všem bylo jasné, odkud jsou. Většina se jich vrátila na původní místo.)


Posledních deset dní trávíme v Bangkoku, tentokrát v jeho moderní části. Starý Bangkok a nový Bangkok jsou totiž dvě odlišná města. Dokládá to i fakt, že se z nové části do staré nedostanete městskou hromadnou dopravou. Navštěvujeme obří nákupní centra, kde se prodávají značky, které se k nám ještě nedostaly, galerie, největší podvodní svět v JV Asii, muzea, kina a restaurace, kde vám zmrzlinu naaranžují tak, že bude vypadat jako hamburger s hranolkami.


Jeden den podnikáme výlet do domu Jima Thompsona, amerického architekta, který se do Thajska dostal za 2. světové války jako dobrovolník americké armády. Thajské ručně tkané hedvábí ho natolik oslovilo, že zde zůstal a věnoval se jeho podpoře a rozvoji. (Se svým hedvábím se dostal i do časopisu Vogue.) Jsme z jeho domu nadšení, o to víc, když se dozvídáme, že se při jedné ze svých procházek v džungli ztratil a už ho nikdy nikdo nenašel. Tyhle tajemné nedořešené případy mě... baví.



Neděli trávíme v Chatuchak Market, matce místních tržišť. Je tu 15.000 stánků, kde se dá koupit úplně všechno: starožitnosti, hudební nástroje, pyžama, sušené a čerstvé potraviny, akvarijní rybičky nebo zaručeně pravé Louis Vuitton kabelky. Základní pravidlo zní: smlouvat. Po pár metrech pochopíte, že ceny jsou 5 x nadsazené a kdo nesmlouvá, odnese si 5 x méně. Čím víc člověk nakoupí, tím víc ušetří. Cenová politika je tu poměrně legrační, ceny se totiž mění i podle toho, zda právě prší, nebo je hezky.


Jeden z nejkrásnějších pohledů na noční Bangkok je z 85. patra Baiyoke Tower, nejvyššího mrakodrapu celého Thajska. Dva roky po dostavení k němu byla přidělána anténa, se kterou měří 328 metrů. Nahoře je otočné patro a my máme město jako na dlani. Z nejvýše položené poštovny posíláme pohledy babičkám.


Několik zajímavostí:

Rýžový hamburger. Nejsem zrovna příznivkyní fast foodů, natož hamburgerů, ale ten rýžový jsem musela zkusit. Prodávají se tu v obchodech 7-Eleven, a to za 19 bathů (cca 10 Kč). Rýžové hamburgery se do Thajska dostaly z Japonska, kde je začátkem sedmdesátých let začal masivně prodávat řetězec MOS. Nyní je celá Asie miluje.


Nejlevněji se v Thajsku přepravíte taxíky; jen musíte taxikáře přimět, aby vám zapnul taxametr – potom vás jedna cesta vyjde na pár korun (často levněji, než pokud byste jeli metrem). Počítejte ale s častými zácpami a řidiči, kteří nemluví anglicky. Ale snaží se. 



Nikdy, nikdy, NIKDY nepokládejte Thajcům otázku, na kterou lze odpovědět ANO/NE. Jsou úslužní a milí a všechno vám odkývnou. A to aniž by cokoli rozuměli. Často vám odpoví "YES" na otázku, kde je nejbližší autobusová zastávka. Yes.

Thajci se neorientují v mapách, což zjistíte po několika dotazech na cestu. Párkrát vaši mapu otočí, zeptají se zbytku ulice, zavolají tetě, a pak vás vehementně nasměrují na opačný konec Bangkoku. Určitou jistotou je zeptat se 13 Thajců a jejich rady zprůměrovat.


V Bangkoku jsou krásné parky. A žijí tu ještěři. Žádné ještěrky, ale ještěři. Na poprvé vás může zaskočit, že ležíte na trávě a vedle vás projde malý „krokodýlek“ (cca 1 metr).


Thajská společnost očekává, že se každý thajský muž přinejmenším jednou v životě stane mnichem. Životní styl mnicha prý zahrnuje 227 striktních pravidel, včetně celibátu a odmítání osobního majetku kromě darů. My jsme ale potkali bezpočet mnichů s iPady a notebooky. 


V Thajsku se jí lžící, která se drží v pravé ruce, a vidličkou. Strkat vidličku do úst se považuje za neslušné. Nůž se nepoužívá, protože je symbolem agrese. Navíc všechno je nasekané na malé kousky, žádný steak, na který byste nůž potřebovali, nečekejte.


Na všech thajských bankovkách je vyobrazen král Ráma IX. A pak ještě Ráma IX. a Ráma IX.

Před každým filmem hraje v Thajsku hymna a běží spot krále Rámy IX. Celá královská rodina je totiž v Thajsku předmětem až neskutečného uctívání a zbožňování, které nemá v západním politickém světě obdoby. Lze kritizovat cokoli, ale ne Ramu IX. a jeho rodinu. Pokud někdo nevstane při státní hymně, kterou mimochodem složil právě Ráma IX., je to vnímáno jako urážka. Celé kino tedy povstane a čeká. Až potom přijdou na řadu trailery a samotný film. Ať žije král Ráma IX. a Spider Man. (V ceně prémiového lístku je zahrnuta masáž a občerstvení.)


Hymna se hraje každý den v 8.00 ráno a v 18.00 večer v rozhlase, v televizi a na všech veřejných prostranstvích. Lidé se zastaví a vzdávají hold. Nástupem, vztyčováním vlajky a hraním hymny začíná i školní den.


V Thajsku najdete největší Buddhův obraz, největšího ležícího Buddhu, nejvyššího stojící Buddhu, největšího sedícího Buddhu, největšího kráčejícího Buddhu, největší sochu Buddhy ze zlata na světě, nejtěžší sochu Buddhy z jadeitu, největší a nejstarší Buddhova stopu, nejvyšší buddhistickou stavbu na světě…




Thajsko je zábavné a návykové.


7. 1. 2012

Paříž, oui!

"Co si ta Paříž vlastně myslí že je? Samé umění, kultura, dějiny a romantika. Proč se ale zamilovávat do někoho, kdo o vás nestojí? Tak se chováte rezervovaně. Eiffelovka? No že by byla zas až tak velká.. Louvre? Moc velký! Hotelový pokoj? Moc malý! Ulice? Moc narvané! A ta útulná restaurace, do niž jste zašli? A to šampaňské z malé venkovské vinice? A tucet bretaňských ústřic? V té chvíli jste se do Paříže zabouchli až po uši." (průvodce Lonely Planet)

Zbožňuju průvodce a zbožňuju Paříž.

“To byl super film. Nepoletíme do Paříže?” “Jó!” A tak nás Woody Allen inspiroval k naší vlastní půlnoci v Paříži.




Do Paříže jsme se vypravili začátkem prosince. Po čtyři dny se střídalo slunné počasí s deštivým; ideální na procházky venku, když bylo hezky, a na schovávání se v kavárnách, když začínal červenat nos.

Šlehačkový dort na Montmartru

Protože jsme bydleli na Montmartru, navštěva Sacré Cœur byla povinností. O Vánocích jsou tu vánoční trhy, kde prodejci nabízejí průměrné zboží za nadprůměrné ceny. Nic si nekupujte, jen zdarma zhluboka nadechujte atmosféru. Chcete si přesto odvézt něco na památku? Montmartre nebyl plný výstředních umělců jen v minulosti; šílené karikaturisty, kteří vám nakreslí portrét za 250 eur, aniž by vám cenu dopředu řekli, tu najdete na každém kroku i dnes. My jsme si odnesli kýčovitou kresbu, kterou jsme uhádali na 20 eur (z původních 80 eur, což byla prý studentská cena). Asi ji necháme namnožit a naše rodiny ji dostanou k příštím Vánocům.




Za Petřínskou rozhlednou do Paříže

Pokaždé, když stojím pod Eifellovou věží, přijde mi nějaká malá. A právě proto se vyplatí vyběhnout si ji pěšky, aby vás ten dojem rychle přešel. Jen pozor na děti a seniory s holemi, díky kterým se může výstup/sestup protáhnout. V prosinci je v prvním patře disco bruslení a pokud je vám méně než 10 let, nestydíte se, nebo jste opilí, můžete si zabruslit přímo na Eifellově věži, a to za blikotu barevných žárovek (Jaj!)

(Vědomostní okénko o Eifellově věži: od země až na vrchol vede 1 665 schodů. Její celková hmotnost je 10 100 tun. Na celou stavbu bylo použito 18 038 kovových dílců a 2 500 000 nýtů. Maximální oscilace vrcholu je i při velmi silném větru jen 12 centimetrů. Výška může vlivem tepelné roztažnosti kolísat až o 18 centimetrů. Spisovatel Guy de Maupassant, kritik Eiffelovy věže, pravidelně navštěvoval místní restauraci, protože to bylo jediné místo, odkud se na věž nemusel dívat.)




Za pyramidami

Kdyby nebyl v Louvre Apple Store, asi bychom se jím kochali jen zvenku. A to by byla škoda. Louvre navíc není jen muzeem, ale také obrovským nákupním centrem o dvou patrech. Moderní podzemní část je propojena s historickou částí a některé obchody jsou zabudovány přímo mezi zdi stovky let starého královského zámku. Pokud se vyloženě neženete za Monou Lisou, projděte pár pavilonů, v Apple Store si kupte pouzdro na iPhone (je přece z Louvre!), zavolejte svým kamarádům přes facetime, abyste se jim pochlubili, kde právě jste, a spokojeně vstřebejte zážitky v kavárně Paul.





Dobýt Vítězný oblouk a dát si svařené pivo 

Pokud chcete Paříž vidět z výšky, a to i s Eifellovou věží, dojděte k Vítěznému oblouku a točitým schodištěm vystoupejte až nahoru. Celá Paříž je odsud nádherně vidět. A hlavně je vidět tak nějak jinak. Cestu zpět do centra absolvujte pěšky. I když nehodláte nakupovat u Cartiera, luxusní třída Champs-Élysées stojí za procházku. Je to vlastně taková větší pražská Pařížská. Během Vánoc jsou na Champs-Élysées vánoční trhy, kde můžete od čokolády, přes ručně vyráběná mýdla až po svařené pivo koupit vše. Když jsme nápis “Mulled Beer” viděli poprvé, říkali jsme si, jak je to geniální nápad; každý má přece rád pivo, tak proč ho nesvařit. A tak jsme si za 4 eura koupili dvě deci tekutiny, která chutnala jako zteplalé pivo smíchané s medovinou. Obsah jsme nedokázali vypít ani ve čtyřech lidech, a tak jsme ho vylili k jednomu z místních stromů. Až se na jaře objeví zpráva, že stovky let starý strom na Champs-Élysées záhadně uschl, vzpomeňte si na mě. 




Pokud máte rádi moderní umění, nezapomeňte na Centre Pompidou. Budova vznikla v letech 1972 až 1977 v rámci mezinárodní architektonické soutěže. Zúčastnilo se jí kolem 700 architektů a na výsledném projektu se podílel i Jan Kaplický. Skleněný kolos má 5 poschodí a všude vidíte barevná potrubí. Žluté je elektrické, modré je klimatizační potrubí, zelené je vodovodní, bílé trubky jsou větrání podzemních prostor, červenou je označeno vše, co zajišťuje přesun osob. Stavba stála téměř miliardu franků.




Když už budete v této části Paříže, projděte si čtvrť Le Marais, která se v 17. století stala módní čtvrtí šlechty. Dnes tu jsou muzea, městské paláce, přátelské obchody, řemeslné dílny, parfumerie, cukrárny a gay podniky. Zkrátka ideální místo, kde se záměrně ztrácet.

Z Paříže se vám nebude chtít. Zmírněte smutek nákupem makaronek a foie gras.

Oui.