Přeskočit na hlavní obsah

'Tuk tuk, máj frent? Spešl prájs fór jů!'



Léto v Thajsku

Léto jsme strávili v Thajsku. (Vlastně jsme v Thajsku strávili jen tři týdny, ale zážitků máme tolik, že jimi žijeme ještě měsíc po návratu.)


Do Thajska letíme přes Vídeň, kde máme dvouhodinový přestup. Tak akorát na sachr. Po skoro deseti hodinách  letu přistáváme v Bangkoku. Při výstupu z letadla a prvním nadechnutí mám ale dojem, že jsme namísto v Thajsku přistáli v gigantické prádelně.


Kontrola pasu, razítko, úsměv do kamery, vízum je vyřešeno. Házíme na záda obří krosny a vyrážíme vstříc thajské metropoli. Supermoderním a překlimatizovaným metrem se přibližujeme ke staré části Bangkoku, kde trávíme první čtyři dny. 

Bangkok znamená v thajštině “Město andělů”. Vlastní město zaujímá rozlohu zhruba 500 km² (což odpovídá Praze) a žije v něm víc jak 5 milionů obyvatel. V celé provincii (1 600 km²) pak žije 10 milionů obyvatel (jako v celé ČR). 

S foťáky na krku a s Lonely Planet v ruce obíháme hlavní turistické lokace: staré královské město, královský palác s královskou kaplí Wat Phra Kaeo, kde je uložen Smaragdový Buddha, nejposvátnější symbol Thajska... Vše se třpytí zlatem.


Chodíme pěšky, ochutnáváme místní speciality a postupně se snižují naše nároky na hygienu, která se staré části města vyhnula obloukem. Chobotnice na špejli, sushi s unavenou majonézou, kuřecí pad thai s „osísky“, curry na všechny možné způsoby, sušené ryby, extra pálivé čili papričky.





Bangkok nás nadchl. Jsme ale trochu "přechrámovaní" a máme v plánu další cesty. Kupujeme lístky na vlak a jedeme se podívat na sever, do starobylého města Ayutthaya, které bylo thajským hlavním městem po čtyři století. (V roce 1767 bylo dobyto Barmánci, kteří ho v podstatě srovnali se zemí; hlavním městem se pak stal Bangkok.)  


Bydlíme v Ayutthaya Guesthouse, kde nás klimatizovaný pokoj pro dva přijde na 200 bathů (cca 127 Kč). Od místního Thajce si za 20 korun půjčujeme jízdní kola. Moje je červené, má košík, zvonek a nebrzdí. Projíždíme město, mám spálená záda, na ulici se pije kokosová šťáva přímo z ořechů a limonády se čepují do igelitových pytlíků.



Dalším bodem na naší trase je hlavní město severu, Chiang Mai (v překladu Nové město). Od Ayutthayi je vzdálené asi 500 km a vlakem se sem dostanete za 13 hodin (10 hodin, pokud věříte jízdnímu řádu). Cestu částečně prospíme. Když se ráno celí rozlámaní probouzíme, vlak projíždí džunglí. Čeká nás horské městečko postavené na zříceninách starobylého města, které prý v minulosti bývalo pozemským rájem na úpatí hor. Do džungle se nevydáváme, za to město máme prochozené křížem krážem. Do místní kavárny chodíme na espresso, ke kterému místo vody podávají skleničku bílého čaje.



Ze severu směřujeme na jih. Původně zamýšlenou cestu vlakem po předchozí zkušenosti zamítáme a kupujeme si letenky Chiang Mai – Bangkok – Krabi, které je naší další destinací. Z nábřeží v centru Krabi odjíždějí malé čluny (long tail boats) na několik nejpopulárnějších pláží v okolí. My jedeme na Railay Beach, místo, které je od okolní pevniny oddělené pásy džungle a třísetmetrovými vápencovými skalami a které je přístupné pouze z moře. 



Při průchodu lesem potkáváme divoké opice, dokola jíme pad thai a drápáme se k laguně s tyrkysovou vodou, která je uzavřena ve skalách. Místní pláž Phra Nang patří mezi nejkrásnější na světě. A je tu Penis Cave, kam místní rybáři umisťují obří dřevěné penisy, které jim mají zajistit hojnost ryb. (Tsunami, která udeřila na Thajsko v roce 2004, penisy odnesla, postupně se však začaly na různých místech objevovat a všem bylo jasné, odkud jsou. Většina se jich vrátila na původní místo.)


Posledních deset dní trávíme v Bangkoku, tentokrát v jeho moderní části. Starý Bangkok a nový Bangkok jsou totiž dvě odlišná města. Dokládá to i fakt, že se z nové části do staré nedostanete městskou hromadnou dopravou. Navštěvujeme obří nákupní centra, kde se prodávají značky, které se k nám ještě nedostaly, galerie, největší podvodní svět v JV Asii, muzea, kina a restaurace, kde vám zmrzlinu naaranžují tak, že bude vypadat jako hamburger s hranolkami.


Jeden den podnikáme výlet do domu Jima Thompsona, amerického architekta, který se do Thajska dostal za 2. světové války jako dobrovolník americké armády. Thajské ručně tkané hedvábí ho natolik oslovilo, že zde zůstal a věnoval se jeho podpoře a rozvoji. (Se svým hedvábím se dostal i do časopisu Vogue.) Jsme z jeho domu nadšení, o to víc, když se dozvídáme, že se při jedné ze svých procházek v džungli ztratil a už ho nikdy nikdo nenašel. Tyhle tajemné nedořešené případy mě... baví.



Neděli trávíme v Chatuchak Market, matce místních tržišť. Je tu 15.000 stánků, kde se dá koupit úplně všechno: starožitnosti, hudební nástroje, pyžama, sušené a čerstvé potraviny, akvarijní rybičky nebo zaručeně pravé Louis Vuitton kabelky. Základní pravidlo zní: smlouvat. Po pár metrech pochopíte, že ceny jsou 5 x nadsazené a kdo nesmlouvá, odnese si 5 x méně. Čím víc člověk nakoupí, tím víc ušetří. Cenová politika je tu poměrně legrační, ceny se totiž mění i podle toho, zda právě prší, nebo je hezky.


Jeden z nejkrásnějších pohledů na noční Bangkok je z 85. patra Baiyoke Tower, nejvyššího mrakodrapu celého Thajska. Dva roky po dostavení k němu byla přidělána anténa, se kterou měří 328 metrů. Nahoře je otočné patro a my máme město jako na dlani. Z nejvýše položené poštovny posíláme pohledy babičkám.


Několik zajímavostí:

Rýžový hamburger. Nejsem zrovna příznivkyní fast foodů, natož hamburgerů, ale ten rýžový jsem musela zkusit. Prodávají se tu v obchodech 7-Eleven, a to za 19 bathů (cca 10 Kč). Rýžové hamburgery se do Thajska dostaly z Japonska, kde je začátkem sedmdesátých let začal masivně prodávat řetězec MOS. Nyní je celá Asie miluje.


Nejlevněji se v Thajsku přepravíte taxíky; jen musíte taxikáře přimět, aby vám zapnul taxametr – potom vás jedna cesta vyjde na pár korun (často levněji, než pokud byste jeli metrem). Počítejte ale s častými zácpami a řidiči, kteří nemluví anglicky. Ale snaží se. 



Nikdy, nikdy, NIKDY nepokládejte Thajcům otázku, na kterou lze odpovědět ANO/NE. Jsou úslužní a milí a všechno vám odkývnou. A to aniž by cokoli rozuměli. Často vám odpoví "YES" na otázku, kde je nejbližší autobusová zastávka. Yes.

Thajci se neorientují v mapách, což zjistíte po několika dotazech na cestu. Párkrát vaši mapu otočí, zeptají se zbytku ulice, zavolají tetě, a pak vás vehementně nasměrují na opačný konec Bangkoku. Určitou jistotou je zeptat se 13 Thajců a jejich rady zprůměrovat.


V Bangkoku jsou krásné parky. A žijí tu ještěři. Žádné ještěrky, ale ještěři. Na poprvé vás může zaskočit, že ležíte na trávě a vedle vás projde malý „krokodýlek“ (cca 1 metr).


Thajská společnost očekává, že se každý thajský muž přinejmenším jednou v životě stane mnichem. Životní styl mnicha prý zahrnuje 227 striktních pravidel, včetně celibátu a odmítání osobního majetku kromě darů. My jsme ale potkali bezpočet mnichů s iPady a notebooky. 


V Thajsku se jí lžící, která se drží v pravé ruce, a vidličkou. Strkat vidličku do úst se považuje za neslušné. Nůž se nepoužívá, protože je symbolem agrese. Navíc všechno je nasekané na malé kousky, žádný steak, na který byste nůž potřebovali, nečekejte.


Na všech thajských bankovkách je vyobrazen král Ráma IX. A pak ještě Ráma IX. a Ráma IX.

Před každým filmem hraje v Thajsku hymna a běží spot krále Rámy IX. Celá královská rodina je totiž v Thajsku předmětem až neskutečného uctívání a zbožňování, které nemá v západním politickém světě obdoby. Lze kritizovat cokoli, ale ne Ramu IX. a jeho rodinu. Pokud někdo nevstane při státní hymně, kterou mimochodem složil právě Ráma IX., je to vnímáno jako urážka. Celé kino tedy povstane a čeká. Až potom přijdou na řadu trailery a samotný film. Ať žije král Ráma IX. a Spider Man. (V ceně prémiového lístku je zahrnuta masáž a občerstvení.)


Hymna se hraje každý den v 8.00 ráno a v 18.00 večer v rozhlase, v televizi a na všech veřejných prostranstvích. Lidé se zastaví a vzdávají hold. Nástupem, vztyčováním vlajky a hraním hymny začíná i školní den.


V Thajsku najdete největší Buddhův obraz, největšího ležícího Buddhu, nejvyššího stojící Buddhu, největšího sedícího Buddhu, největšího kráčejícího Buddhu, největší sochu Buddhy ze zlata na světě, nejtěžší sochu Buddhy z jadeitu, největší a nejstarší Buddhova stopu, nejvyšší buddhistickou stavbu na světě…




Thajsko je zábavné a návykové.


Komentáře

  1. K espressu bílý čaj? To by můj kamarád zkušený barista asi vyletěl z kůže :-D Ale teď vážně: je nuvěřitelný, co lidi v různých kulturách mají za společenskou normu a co by jinde bez mrknutí oka zatratili. Buďte tolerantní lidi, buďte!

    OdpovědětVymazat
  2. závidím...Thajsko je pěkné a přitom zvláštní :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Madeira. Moje srdce má tvar velryby

Občas mívám pitomé nápady. Ale ten, ve kterém jsem se rozhodla, že odletím na Vánoce do Atlantiku a budu předstírat, že hřeben na vlasy neexistuje, mezi ně nepatří. Nejsem úplně vánoční člověk. V roce 2017 jsem se rozhodla pro (pro mě) revoluční krok: nebudu trávit Vánoce tak, jak bych „měla“, ale tak, jak chci. Chtěla jsem být jinde a… sama. „NA VÁNOCE? SAMA?! JSI SE ZBLÁZNILA!“ Začala jsem hledat zemi, ve které nebudu mrznout, finančně mě nezruinuje a jako holka se v ní nebudu bát. Asi tušíte, že jsem měla ještě jednu podmínku. Oceán. Prst na pomyslném Google globusu padl na Madeiru, ostrov obklopený oceánem, kde rostou malé banány každému na zahradě a kolem kterého se prohánějí velryby. Na Madeiře jsem trávila Vánoce i v roce 2018. Potom jsem se na tenhle ostrov, kterému se přezdívá Havaj Evropy, vrátila ještě několikrát. Základní info balíček.  O Madeiře se říká, že je zelenou perlou Atlantiku a taky ostrovem věčného jara – jen dvakrát se mi stalo, že sprchlo a ano, špatně

Albánie

Shqipëria, země orlů. Albánie. V Albánských Alpách je zima, u moře šílené horko, jídlo je příliš tučné, mobilní síť skoro není, lidé vám nerozumějí, silnici blokují ovce, v horách jsou vlci a krevní msta je tu stále aktuální. A v té chvíli jsem se do Albánie zamilovala až po uši.   Je to už skoro rok, co jsem navštívila Albánii, ale nedávná návštěva finského národního parku mi ji připomněla natolik, že jsem se rozhodla další zápisek věnovat právě jí. Do země orlů jsem se dostala úplnou náhodou. Volal mi kamarád, že chystají výpravu do Albánie a mají jedno volné místo. Jediný problém byl, že se letenky musely koupit ještě v ten den. Prý nezná moc bláznů, kteří by na to kývli. Letěli jsme za tři týdny. Přesně takový výlet jsem potřebovala; v práci jsem si vzala dovolenou, zabalila kufr a štrádovala na letiště, kde jsem poznala zbylé tři cestující. Byla to skupinka lidí, kteří spolu procestovali Kubu - taková parta hic. Najednou jsem seděla v letadle, aniž bych věděla, co mě če

Porto. Člověk si nemůže koupit štěstí. Ale může si koupit letenku do Portugalska

Často se mě někdo ptá, proč UŽ ZASE jedu do Porta. Porto je město, kde jsem před pár lety nechala u oceánu svoje srdce, a tak jednou za čas koupím letenku, sbalím batoh a jedu si ho vyzvednout. Pokud nečekáte okázalé tipy a největší radost vám stejně jako mně dělá koupání se v ledovém oceánu (a vanilkovém krému), písek v kapse a smrkání slané vody, tohle jsou tipy, které by se vám mohly hodit. Člověk si nemůže koupit štěstí. Ale může si koupit letenku do Portugalska. Průvodce.  Málokdy/nikdy necestuju s průvodcem, ale USE-IT mapa Porta mi dala spoustu skvělých tipů, kam jít, ale i kam nejít, co říkat, co ne, historický kontext a vůbec. USE-IT mapy existují pro řadu měst – jsou tvořeny místními mladými cestovateli „pro jiné mladé cestovatele s nízkým rozpočtem“. Celá já. Balík informací pro start Z letiště se do centra dostanete metrem (fialová linka E), lístek stojí 2-3 eura. Ve vestibulu si spolu s první jízdenkou koupíte modrou papírovou dobíjecí kartičku Andante , na