Ladiny zápisky

„Social Innovation Camp propojuje lidi, nápady a digitální nástroje pro vytvoření sociální inovace prostřednictvím internetu a/nebo mobilních bezdrátových aplikací.“ Pro mě je Social Innovation Camp soutěž, výjimečná událost a příležitost poznat zajímavé lidi a pomoci realizovat nápad, který může vyřešit nějaký společenský problém. Všechno se ale musí stihnout za dva dny. Svého prvního Social Innovation Campu jsem se zúčastnila před rokem v Bratislavě, který byl vůbec poprvé v historii mezinárodní. Do Bratislavy se tehdy sjela skupinka marketérů, vývojářů, designérů a lidí, kteří se motají kolem internetu, aby pracovali na projektech, které mohl do soutěže přihlásit kdokoli. Týmy byly namíchané: ČR, UK, Polsko, Litva, Slovensko, Rumunsko… a my jsme naráželi na problém, že projekt, který bude skvěle fungovat v UK, určitě nebude fungovat v ČR. Legislativa, mentalita… nejde vymyslet univerzální projekt řešící sociální problém, který by šel našroubovat na jakoukoli zemi.  Náš projekt

Nejím ryby, protože je neumím uvařit. Nevařím ryby, protože je nejím. Zacyklila jsem se. Najednou jsem stála ve škole vaření na kurzu „Ryby a dary moře“. Zajímavě členěný prostor, spousta vařícího nářadí a na háčcích pověšené zástěry. Šňůry na zavázání jsou příliš dlouhé, takže jsme v nich jako v kazajkách. Na pultech se povalují mrtvé ryby, tygří krevety, sépie a chobotnice, která dostala pracovní jméno Terezka. Byla bych raději, kdyby jméno neměla. První, co jsme udělali, bylo, že jsme Terezku šoupli do hrnce s horkou vodou a přiklopili ji miskou, aby jí nevyskakovaly nohy. B ouillabaisse, mořský vlk v solné krustě, sépiové rizoto, chobotnice a soté z černých mušlí - to byl náš večerní program. Na kurz se přihlásila i mladičká Angličanka Rossie. Určitě znala fish   'n   chips a asi věděla, že právě o fish na kurzu půjde, ale jinak uměla česky jen „diky“ a „prosim“. Šéfkuchař Luděk zase uměl jen „danke“ a „bitte“.   Začali jsme od šupin. Na tak velkého lososa bych ale potř

Shqipëria, země orlů. Albánie. V Albánských Alpách je zima, u moře šílené horko, jídlo je příliš tučné, mobilní síť skoro není, lidé vám nerozumějí, silnici blokují ovce, v horách jsou vlci a krevní msta je tu stále aktuální. A v té chvíli jsem se do Albánie zamilovala až po uši.   Je to už skoro rok, co jsem navštívila Albánii, ale nedávná návštěva finského národního parku mi ji připomněla natolik, že jsem se rozhodla další zápisek věnovat právě jí. Do země orlů jsem se dostala úplnou náhodou. Volal mi kamarád, že chystají výpravu do Albánie a mají jedno volné místo. Jediný problém byl, že se letenky musely koupit ještě v ten den. Prý nezná moc bláznů, kteří by na to kývli. Letěli jsme za tři týdny. Přesně takový výlet jsem potřebovala; v práci jsem si vzala dovolenou, zabalila kufr a štrádovala na letiště, kde jsem poznala zbylé tři cestující. Byla to skupinka lidí, kteří spolu procestovali Kubu - taková parta hic. Najednou jsem seděla v letadle, aniž bych věděla, co mě če

Národní park Koli. A medvěd bydlí na vedlejším kopci. Ačkoli jsem o národním parku Koli nikdy dřív neslyšela, ve Finsku patří tak trochu mezi turistickou atrakci. Jeho nejvyšší vrchol měří 347 metrů (což je pro Čechy spíše úsměvné) a ve Finsku je vesele využíván jako lyžařské středisko. Lidé se sem sjíždějí z celého regionu, aby si mohli alespoň trochu zalyžovat; a je tu i černý úsek! V létě míří do Koli turisté, kteří si užívají výhledy na nikdy nekončící jezera. Významnou roli hraje toto místo i ve finské historii; v pohanském období byl sídlem bohů. Koli se nachází na východě Finska, v severní Karélii. Naše expedice vyrazila z Jyväskyly vlakem do městečka Pieksämäki, kde jsme přestoupili na vlak do Joensuu, a následně jsme autobusem dojeli až do osady Koli.  Říkám osady, protože jedna z mých túr mířila právě sem a když mi paní v informačním středisku řekla, že Koli je idylické městečko, netušila jsem, jak moc trefné to je. V Koli pracují 4 lidé: ona, taxikář, prodavačka v

Vappu: Mumínci, koblížky, mechanici a Šmoulové. Finský svátek bez hranic. První máj jsem až doposud vždy trávila v Česku, v Hořicích. Procházka po vrchu Gothard, pusa pod třešní, a na rok je vystaráno. Ve Finsku rozkvetlý strom v květnu nenajdete, a tak se svátek slaví úplně jinak. Vappu! Poslední měsíc se mě všichni ptali, co plánuji na Vappu. Když jsem řekla, že nevím, co to vlastně je, dostala jsem přednášku. Vappu je pro Finy zkrátka všechno a vyrovná se mu snad jen Silvestr. Těší se na něj víc než na Vánoce, celý rok o něm mluví a když skončí, mají téma na další rok. Cizince pak pohltí, ať se brání sebevíc. Vappu je všude, hovoří se o něm v rádiu, televizi, píší o něm všechny finské noviny a reklamní letáky jsou plné Vappu kolekcí. Vappu je finský svátek, který připadá na 1. května a připomíná spíš velký karneval. Přípravy probíhají několik týdnů dopředu, kdy se v obchodech začínají objevovat nové kolekce balónků, čepiček, oblečků, dokonce i prodavačky nosí barevné paruky.

Na kafi s čínským velvyslancem. 'Titulek by měl ve čtenáři vzbudit zájem se do textu začíst, aniž ho vlastně zajímá.' Pokud toto čtete, ve škole by ze mě měli radost. Ale abych to uvedla na pravou míru... anebo ještě ne. Kde jinde se naučit čínsky, když ne ve Finsku Abych si ve Finsku nepřipadala nevyužitá, zapsala jsem se na kurz čínštiny. Ačkoli byl veden jako 'pro začátečníky', na první hodině už byla většina z přítomných schopna čínské znaky číst; já jsem byla sinoistické tele. Nikdy jsem se s čínštinou nesetkala, nevěděla jsem nic o znacích, pinyingu (zápis čínštiny formou latinky), ani tónech. Učebnice, kterou jsme začali používat, mi připomínala víc obrázkovou knížku. Řekla jsem si, že to vydržím další 2 týdny, a pokud se to nezlepší, smířím se s tím, že ze mě sionista nikdy nebude. Abych se motivovala, koupila jsem si drahou knížku i s CD a po každé lekci jsem si říkala, že toho teď přece nenechám – teď, když už jsem začala. Chinese Beach Event v Helsink