16. 11. 2010

Social Innovation Camp Praha 2010

„Social Innovation Camp propojuje lidi, nápady a digitální nástroje pro vytvoření sociální inovace prostřednictvím internetu a/nebo mobilních bezdrátových aplikací.“

Pro mě je Social Innovation Camp soutěž, výjimečná událost a příležitost poznat zajímavé lidi a pomoci realizovat nápad, který může vyřešit nějaký společenský problém. Všechno se ale musí stihnout za dva dny.


Svého prvního Social Innovation Campu jsem se zúčastnila před rokem v Bratislavě, který byl vůbec poprvé v historii mezinárodní. Do Bratislavy se tehdy sjela skupinka marketérů, vývojářů, designérů a lidí, kteří se motají kolem internetu, aby pracovali na projektech, které mohl do soutěže přihlásit kdokoli. Týmy byly namíchané: ČR, UK, Polsko, Litva, Slovensko, Rumunsko… a my jsme naráželi na problém, že projekt, který bude skvěle fungovat v UK, určitě nebude fungovat v ČR. Legislativa, mentalita… nejde vymyslet univerzální projekt řešící sociální problém, který by šel našroubovat na jakoukoli zemi. 


Náš projekt Have a go heroes, jehož idea byla zprostředkování služby starým osamělým lidem, jsme tehdy lokalizovali na UK a po dvou dnech jsme ho s kruhy pod očima odprezentovali porotě. Nevyhráli jsme, ale Tymon, tvůrce myšlenky, se ho rozhodl realizovat. A tak má UK své hrdiny.

Letošní SIC se konal přímo v Praze, v coworkingovém prostoru HUB, po záštitou Respekt Institutu. Do velkého finále postoupily tři projekty: Máma hledá mámu, Komunitní server vozíčkářů a Moje město - prezentace projektů zde: http://www.respektinstitut.cz/projekty-social-innovation-campu-praha-2010/ 


Přidala jsem se k Aleně Jančíkové, ředitelce Svazu paraplegiků, která chtěla zlepšit život vozíčkářů. Marek Soták, Vítek Ježek, Zuzana Růžková, Tomáš Pruša, Dominik Drahonínský, Honza Sládek, Klára Tůmová, Martin Tušl a Erik Čipera. Nikdy předtím jsme se nepotkali. Když jsme v pátek do HUBu přišli, byl jen nápad; taková věc tu chybí, pojďme ji zkusit vymyslet. Koncept, fungování, timing, udržitelnost projektu, propagace, financování... Během jedné hodiny jsme byli tým a začali jsme pracovat na Vozejkově. 


Už na začátku jsme se všichni shodli, že nechceme odevzdat naleštěnou prezentaci, ale chceme náš čas využít na maximum. Začalo se programovat, designovat, počítat a plánovat. Jak svůj nápad prodat? Jak získat investorovi? Jak odprezentovat velký projekt během jedné minuty a donutit ve výtahu Billa Gatese, aby s vámi zašel na kafe a zaplatil nejenom dort, ale i investoval do projektu? Jak zajistit udržitelnost projektu? Tomu se věnovaly přednášky, které se konaly v rámci našich dvou SIC dní. Psali jsme si poznámky a měnili plány každou minutou.


Říkáte si, co je možné za pár dní zrealizovat? V pátek jsme měli nápad, během soboty se začaly rýsovat konkrétní věci. Během dvou dní kluci naprogramovali web, Klára grafiku. Naráželi jsme na problém Tohle chceme vs Tohle zvládneme vs Na tohle nemáme peníze. Víkend byl pryč. V neděli odpoledne jsme odevzdali prezentace a nervózně čekali, až projekt představíme veřejnosti a porotě. 

Dva dny práce, 8 minut na finální prezentaci - přesvědčit všechny, proč právě my. Povedlo se, vyhráli jsme. Pro projekt Vozejkov jsme získali 25.000, ale nejen to: rozpracovali jsme věc, která tu není a chybí. Z nuly jsme vyskočili hodně vysoko. Nedělí pro nás ale nic neskončilo, vrhli jsme se do něčeho, co chceme dotáhnout a věnovat se tomu dál. Jsem na nás vážně pyšná :-)

Pokud chcete přidat ruku k dílu (programovat, kódovat, designovat, propagovat nebo cokoli jiného), ozvěte se: lada.brunova@gmail.com ;-)

9. 11. 2010

Moře se rozestoupilo. Ryby, dary moře a já

Nejím ryby, protože je neumím uvařit. Nevařím ryby, protože je nejím. Zacyklila jsem se.

Najednou jsem stála ve škole vaření na kurzu „Ryby a dary moře“. Zajímavě členěný prostor, spousta vařícího nářadí a na háčcích pověšené zástěry. Šňůry na zavázání jsou příliš dlouhé, takže jsme v nich jako v kazajkách. Na pultech se povalují mrtvé ryby, tygří krevety, sépie a chobotnice, která dostala pracovní jméno Terezka. Byla bych raději, kdyby jméno neměla. První, co jsme udělali, bylo, že jsme Terezku šoupli do hrnce s horkou vodou a přiklopili ji miskou, aby jí nevyskakovaly nohy.




Bouillabaisse, mořský vlk v solné krustě, sépiové rizoto, chobotnice a soté z černých mušlí - to byl náš večerní program. Na kurz se přihlásila i mladičká Angličanka Rossie. Určitě znala fish 'n chips a asi věděla, že právě o fish na kurzu půjde, ale jinak uměla česky jen „diky“ a „prosim“. Šéfkuchař Luděk zase uměl jen „danke“ a „bitte“.

 

Začali jsme od šupin. Na tak velkého lososa bych ale potřebovala vanu a vlastně doma ani nemám tu věc na máslo, kterou se šupiny odstraňují. Elektrické kleště na kosti? Ty někde budou. A mořský vlk není zdaleka tak ošklivý, jako ošklivého jsem si ho představovala. Na plechu mu to se solnou krustou dost slušelo.

Přikládám recept (copied with pride od Chefparade):

Mořský vlk v solné krustě

Přísady: mořský vlk (200-400 g), mořská hrubá sůl, vejce, bobkový list, citrón, kopr




Příprava: Mořského vlka vykucháme, zbavíme šupin, odstřihneme nůžkami ploutve. Rozklepneme vejce a oddělíme bílek od žloutku. Bílek ušleháme do hustého sněhu, přidáme mořskou sůl a smícháme.
Na plech položíme pečící papír a naneseme ušlehaný sníh, na sníh položíme rybu, na rybu dáme zbylý sníh a celou rybu zakryjeme sněhem. Pečeme v předehřáté troubě na 180/200 °C 15 až 20min.




Adrenalin přišel při vaření bouillabaissy, kdy se mi podařilo upálit utěrku. Míša, moje sparring partnerka, se mi smála a měla mě za totální tele. Ale jen do té chvíle, než upálila tu svou. Každá máme na kontě jeden žeh. Luděk nesl naši přítomnost statečně.

Bavíme se flirtujícím šéfkuchařem Luďkem a roztomile úchylným starším párem, který na kurzu randí, zatímco ona hrdě mluví o svém manželovi, on o své ženě. Žižkovská telenovela.


Co jsem si z kurzu odnesla? Už vím, že šalotka není menší cibule, že rizoto se nepeče v troubě, s chobotnicí Terezkou se nemlátí o zem a sépie se anglicky řekne cuttle fish. A dostala jsem velký diplom (s velkým mastným flekem). Ráno jsem kolem něho prošla a prsila jsem se jako holub. Jsem nástěnkář.

10. 5. 2010

Albánie

Shqipëria, země orlů. Albánie.

V Albánských Alpách je zima, u moře šílené horko, jídlo je příliš tučné, mobilní síť skoro není, lidé vám nerozumějí, silnici blokují ovce, v horách jsou vlci a krevní msta je tu stále aktuální. A v té chvíli jsem se do Albánie zamilovala až po uši.

 

Je to už skoro rok, co jsem navštívila Albánii, ale nedávná návštěva finského národního parku mi ji připomněla natolik, že jsem se rozhodla další zápisek věnovat právě jí.

Do země orlů jsem se dostala úplnou náhodou. Volal mi kamarád, že chystají výpravu do Albánie a mají jedno volné místo. Jediný problém byl, že se letenky musely koupit ještě v ten den. Prý nezná moc bláznů, kteří by na to kývli. Letěli jsme za tři týdny.


Přesně takový výlet jsem potřebovala; v práci jsem si vzala dovolenou, zabalila kufr a štrádovala na letiště, kde jsem poznala zbylé tři cestující. Byla to skupinka lidí, kteří spolu procestovali Kubu - taková parta hic. Najednou jsem seděla v letadle, aniž bych věděla, co mě čeká. O Albánii se u nás nemluví ve zlém, o Albánii se u nás nemluví v dobrém, o Albánii se nemluví tak nějak vůbec. Je to země turisty nepolíbená, tajemná, a tak trochu uzavřená okolnímu světu. Doma mě proklínali: „Vždyť tě tam někdo zastřelí!“


Do hlavního města Tirany jsme letěli s přestupem v Budapešti a hned po příletu jsme si na letišti půjčili auto, narvali do něho kufry, spacáky, naskákali dovnitř a vyrazili do neznáma. Venkovní teplota byla trenýrková, 35 stupňů, a plán cesty jasný: projet Albánii křížem krážem, od severu na jih. Vyrazili jsme tedy do Albánských Alp, na sever Albánie ke hranicím s Černou Horou a Kosovem.


Krajina mění svou tvář tak rychle, jako naskakují kilometry na tachometru a Albánie se vám dostává pod kůži. Příroda je divoká, jednou jsou to husté lesy, za chvíli vyprahlé stráně. Při stoupání do hor musíte překonat nekonečné serpentiny, ze kterých je vám tak špatně, že byste slíbili cokoli jen pro to, aby už byl vašemu utrpení konec.


Čas od času vaši cestu zpomalí stádo ovcí a koz, kterým je úplně jedno, že na ně troubíte. Ony tu byly dřív, tak si počkejte. V horách se ocitnete zcela mimo dosah civilizace, nepotkáte tu turisty, často ani místní obyvatele. Lesy jsou tmavé a neprostupné, žijí tu vlci a krevní msta mezi rody je stále aktuální.


Dodnes jsou tu patrné pozůstatky Hodžova režimu, který tu po druhé světové válce nastolil jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě; korupce, nezaměstnanost, mercedesy... Proč mercedesy? Právě jím jezdil Hodža a pro Albánce je symbolem kvality a prestiže. Uslyšíte-li, že za vámi něco jede, bude to z 97 % mercedes, anebo povoz s oslíkem.


Nemohu pak zapomenout na všudypřítomné bunkry, které jsou rozesety po celé Albánii. Vypadají jako betonové hřiby a podle některých průvodců jich je v zemi až 750.000, což znamená jeden bunkr na tři obyvatele. Bunkry byly postaveny na příkaz Hodži, který se obával útoku na zemi a traduje se, že cement, který byl použit na stavbu jednoho bukru, by vystačil na stavbu celého domu. Aby se Hodža přesvědčil, že sám konstruktér bunkrům věří, nechal ho zavřít dovnitř a začal bunkr odstřelovat. Přežili oba.


Místní obyvatelé jsou velmi přátelští, ale nepočítejte s tím, že si vystačíte s angličtinou. Ani základní slovíčka tu nefungují. Můžete zkusit němčinu, španělštinu, ruštinu.. marně. Ale nemějte strach, nakonec se rukama nohama domluvíte. Na jednu věc si však dejte pozor: dopobně jako v Bulharsku má kývnutí a kroucení hlavou opačný význam než u nás. Ze začátku je to legrace, ale po několika dnes si připadáte jako ňouma. Hlavně se ale stále usmívejte a Albánci vám snesou modré z nebe.



Několikrát jsme u místních přespávali (v horách ani nebyla jiná možnost) a pokaždé nás překvapili milým přijetím. Nezapomeňte ale, že Albánie je muslimská země, takže především pro starší obyvatele mimo civilizaci (civilizace = hlavní město Tirana) bylo téměř nepochopetilné, že řídím auto, zatímco chlapi se vezou a kouří kubánské doutníky. V obchodech mi muži často ani neodpověděli na pozdrav - jako bych nebyla.



Kdybych měla psát o všech místech, která jsme navštívili, ani blog/k by mi nestačil, proto vyberu jen několik z nich, která se mi mě doslova ochočila.


Krujë bylo první městečko, které jsme navštívili. Leží severně od Tirany a pro Albánce je symbolem protitureckého odboje v 15. stol. Po dlouhou dobu byl hrad ovládaný rodinou Skanderbegů, dodnes tu stojí zachovalé překrasné hradby, pod kterými sedí bezzubí staříci prodávající suvenýry. A vy si je zamilujete; staříky i suvenýry.


Gjirokastër je malé městečko, rodiště vůdce Hodži. Je tu horko, vlhko a elektřina tu zkrátka není. Zato tu hučí benzínové agregáty a voní vlčí máky. Malebnými úzkými uličkami lze vystoupat až na vrchol, kde je mohutná pevnost, hrad ze 13. století. Na hradbách nás zaujal vrak americké stíhačky, která zde byla přinucena přistát v roce 1957. Nikdo neví, jak se tam dostala, nejsou o ní záznamy a o tomto incidentu se mluví jen v Albánii. Gjirokastër je malebné a charismatické městečko.



Poblíž města jsme navštívili lagunu Syri i Kaltër (Modré Oko), nevelké kruhové jezírko připomínající zornici lidského oko, které září všemi odstíny modré. Pramen nebyl doposud zcela probádán, kdysi se o to pokoušeli francouzští potapěči, ale dostali se jen do hloubky 70 metrů. Voda je ledová, ale když vidíte její duhovou barvu, nedá vám to a dobrovolně se budete chtít topit v modrém oku.



Thetti je národní park při hranicích s Černou Horou, kde narazíte na úžasné jeskyně a orchidejové louky. Vesnička, která si mě získala, se jmenuje Valbone. Museli jsme překonat horské sedlo, abychom se k ní dostali. Jeli jsme cestou necestou, několikrát jsme auto div nepřenášeli. Abychom se přenesli přes balvany, šli jsme pěšky, řídil ten nejlehčí. Každé kilo tu hrálo roli. Místní infrastruktura je šílená, vlastně by se dalo říci, že není. Ačkoli je Albánie země bohatá na přírodní asfalt, často se vám stane, že silnice z ničeho nic skončí a změní se ve stezku, která se dá těžko projet i off-roadem. Veškerá námaha ale stála za to a my jsme se ocitli v ráji.



Albánské Alpy jsou kouzelné. Voda je blankytně modrá a tak nějak jinak se třpytí. Venku je šílené horko, a tak vám nevadí, že je mrazivě ledová. Kamenné příbytky jsou tu roztrouseny po celém údolí, vesničkou protéká stříbrně se třpytící řeka a lidé tu žijí z toho, co vypěstují. Zasejí obilí, namelou mouku, upečou chleba, podojí kozy, vyrobí sýr. Vše, co potřebují k životu, si sami vyrobí a když sem zavítá turista, je to pro ně příjemný přívydělek. Turistický ruch tu pak řídí osmiletý klučina, který mluví překvapivě dobře anglicky. „Turisti mi tu občas nechají noviny, čtu je po večerech znovu a znovu,“ a je nevím, co bych na to řekla. Podělili jsme se spolu o meloun a koukali, jak slunce pomalu mizí za obzorem.

9. 5. 2010

Koli

Národní park Koli. A medvěd bydlí na vedlejším kopci.

Ačkoli jsem o národním parku Koli nikdy dřív neslyšela, ve Finsku patří tak trochu mezi turistickou atrakci. Jeho nejvyšší vrchol měří 347 metrů (což je pro Čechy spíše úsměvné) a ve Finsku je vesele využíván jako lyžařské středisko. Lidé se sem sjíždějí z celého regionu, aby si mohli alespoň trochu zalyžovat; a je tu i černý úsek! V létě míří do Koli turisté, kteří si užívají výhledy na nikdy nekončící jezera.


Významnou roli hraje toto místo i ve finské historii; v pohanském období byl sídlem bohů.


Koli se nachází na východě Finska, v severní Karélii. Naše expedice vyrazila z Jyväskyly vlakem do městečka Pieksämäki, kde jsme přestoupili na vlak do Joensuu, a následně jsme autobusem dojeli až do osady Koli. 


Říkám osady, protože jedna z mých túr mířila právě sem a když mi paní v informačním středisku řekla, že Koli je idylické městečko, netušila jsem, jak moc trefné to je. V Koli pracují 4 lidé: ona, taxikář, prodavačka v sámošce a druhá prodavačka (a pošťačka zároveň). Vskutku idylické.


Cesta z Jyväskyly trvá necelých šest hodin (za stejnou dobu se tam dostanete i z Helsinek) a jako “finské“ studenty nás vyšla cca na 30 EUR, což je poloviční cena. Šest hodin se zdá jako dlouhá doba, ale my jsme se div nerozplynuli už cestou. Ano, i po pěti měsících ve Finsku nás jezera stále fascinují, a tak jsme byli připlácnutí na okénkách a kochali se.


Na nejvšší vrchol Ukko-Koli šplhá silnice a strmé schody, my jsme ale využili možnost vyjet nahoru lanovkou, kterou si lze přivolat tak jednoduše jako výtah. Nahoře je Luontokeskus Ukko, super moderní návštěvnické centrum, s výstavou o geologii parku a hlavně: s jednou z mála kaváren v okruhu 30 km, uf!


Na otázku, zda jsou v parku opravdu medvědi, nám slečna odpověděla: „Medvědi? Tady?! Nééé. Lidé občas jednoho potkají, ale ten žije na vedlejším kopci,“ a mile se usmála. Nás úsměv přešel, když jsme se podívali do mapy, kam zapíchla prst, a následně na měřítko. Vedlejší kopec byl vzdálený 7 km, přičemž akční rádius medvěda je 20 km (jak poznamenal náš vůdce výpravy a biolog v jednom). Průvodce radí, že abyste se medvědovi vyhnuli, máte zpívat; a když ho opravdu potkáte, předstírejte mrtvého. A to je dobré vědět – zpívat, nebo umřít.


Původně jsme plánovali spát pod širákem, ale když se nám naskytla možnost přespat v kouzelné červené chaloupce Ikolanaho, neváhali jsme. A musím říct, že jsme byli rádi, protože ačkoli všude jinde už kraluje léto, tady ještě v květnu není o sníh nouze a přes noc mrzne.


Naše chata byla takříkajíc all inclusive – dřevěné palandy, cihlový krb, nasakené dříví, dřevěný deník, studna s vědrem, ohniště a VIP kadibudka co by kamenem dohodil. Přesněji řečeno: co by potok přeskočil.



Příroda je v Koli doslova nedotčená, občas musíte překročit starý popadaný strom, kvetou tu mechy a voní borovice. Z nejvyššího bodu Ukko-Koli se vám naskytne úžasný výhled na jezero Pielinen, čtvrté největší ve Finsku. Je tak velké, že máte pocit, že Země je ve skutečnosti jedno velké jezero, na kterém plavou malé ostrůvky.


Druhý den jsme neváhali, nastavili budík na 3.45 a vyrazili na vrchol sledovat východ slunce. Ve 4.20 se za horizontem vynořila rudá koule a celé jezero se zbarvilo do červena. V kombinaci s chlebem a májkou jedna z nejromantičtějších chvil.


5. 5. 2010

Vappu

Vappu: Mumínci, koblížky, mechanici a Šmoulové. Finský svátek bez hranic.

První máj jsem až doposud vždy trávila v Česku, v Hořicích. Procházka po vrchu Gothard, pusa pod třešní, a na rok je vystaráno. Ve Finsku rozkvetlý strom v květnu nenajdete, a tak se svátek slaví úplně jinak. Vappu!

Poslední měsíc se mě všichni ptali, co plánuji na Vappu. Když jsem řekla, že nevím, co to vlastně je, dostala jsem přednášku. Vappu je pro Finy zkrátka všechno a vyrovná se mu snad jen Silvestr. Těší se na něj víc než na Vánoce, celý rok o něm mluví a když skončí, mají téma na další rok. Cizince pak pohltí, ať se brání sebevíc. Vappu je všude, hovoří se o něm v rádiu, televizi, píší o něm všechny finské noviny a reklamní letáky jsou plné Vappu kolekcí.


Vappu je finský svátek, který připadá na 1. května a připomíná spíš velký karneval. Přípravy probíhají několik týdnů dopředu, kdy se v obchodech začínají objevovat nové kolekce balónků, čepiček, oblečků, dokonce i prodavačky nosí barevné paruky. Tradicí je pak příprava speciálního Vappu menu: munkki (menší koblížky s otvorem uvnitř) a sima (domácí limonáda připomínající medovinu).


Samotný svátek pak začíná den dopředu, na naše čarodějnice. V Jyväskyle probíhaly oslavy tak, že se všichni studenti sešli v pátek odpoledne v místním parku u kostela, oblečeni ve svých barevných úborech (haalarit), které připomínají kombinézy automechaniků. Vappu je totiž především studentský svátek a haalarit tu studenti nosí při všech výjimečných událostech; a jsou na něj vážně pyšní.


Každa fakulta má jinou barvu (od bílé, přes křiklavě růžovou až po černou), takže hned poznáte, kdo studuje ekonomii, a kdo je malý chemik. Vappu je díky tomu neskutečně veselé a barevné. Studenti si na kombinézy vzájemně píší, lepí placky a sbírají výšivky. Čím víc, tím líp!

Během těchto dní chodí všichni v “námořnické” absolventské čepičce (ylioppilaslaki), kterou dostává každý Fin po absolvování gymnázia. Nepotkáte v nich ale jen mládežníky, v ulicích se procházejí babičky a dědečci, kteří se chtějí připomenout své studentské časy.


Tradicí v Jyväskyle je nasadit čepičku pomocí štaflí i pomníku Minny Canth, což byla finská spisovatelka a bojovnice za ženská práva. Tento rituál oficiálně odstartuje Vappu a oslavy začínají naplno.

Vrcholí pak 1. května, kdy se na místní kopci Harju uspořádá velký piknik s koncerty, balónky ve tvaru Mumínků, hrachovou polévkou, simou a zeleným (ano, zeleným) šampaňským.


Vappu je pro spoustu lidí především svátkem alkoholu a resetovacím obdobím. Težko bych spočítala, kolika mým přátelům se během těchto dní změnil Facebook relationship status ze single na married. Pro mě bude Vappu den, kdy se může přihodit opravdu cokoli.

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas...

17. 4. 2010

Na kafi s čínským velvyslancem.

'Titulek by měl ve čtenáři vzbudit zájem se do textu začíst, aniž ho vlastně zajímá.' Pokud toto čtete, ve škole by ze mě měli radost. Ale abych to uvedla na pravou míru... anebo ještě ne.

Kde jinde se naučit čínsky, když ne ve Finsku

Abych si ve Finsku nepřipadala nevyužitá, zapsala jsem se na kurz čínštiny. Ačkoli byl veden jako 'pro začátečníky', na první hodině už byla většina z přítomných schopna čínské znaky číst; já jsem byla sinoistické tele. Nikdy jsem se s čínštinou nesetkala, nevěděla jsem nic o znacích, pinyingu (zápis čínštiny formou latinky), ani tónech. Učebnice, kterou jsme začali používat, mi připomínala víc obrázkovou knížku. Řekla jsem si, že to vydržím další 2 týdny, a pokud se to nezlepší, smířím se s tím, že ze mě sionista nikdy nebude. Abych se motivovala, koupila jsem si drahou knížku i s CD a po každé lekci jsem si říkala, že toho teď přece nenechám – teď, když už jsem začala.

Chinese Beach Event v Helsinkách

Po třech měsících se nás lektorka Jinhua zeptala, zda by někdo z nás měl zájem jet reprezentovat Jyväskylän yliopisto do Helsinek na Chinese Speech Event, který se koná pod záštitou čínské ambasády. Nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsem vyplňovala přihlášku a přemýšlela, co zaškrtnout v kolonce 'Kolik let studujete čínštinu'. Let?! Podmínka účasti byla jediná: příprava prezentace na libovolné téma o délce 5 – 10 min. Mohla jsem malovat, zpívat, tančit.. anebo mluvit. Zpívání jsem zavrhla ihned a raději jsem se domluvila se spolužákem a kamarádem Ondrou, že společně připravíme prezentaci o České republice.


Tohle je Česká republika! 这是捷克国。

S velmi omezenou slovní zásobou jsme poskládali dohromady víceméně všechna slovíčka, která jsme znali a vytvořili prezentaci. Neměli jsme co ztratit, tak jsme si z toho udělali tak trošku legraci: česká vlajka, hymna z YouTube, krásné ženy (já), skvělí hokejisté (Ondra), dobré pivo (plechovky Pilsner k sehnání všude) a rozverný rozhovor na závěr.


Mezi ostatními prezentacemi jsme opravdu vyčnívali a musím říct, že jsem si to užila. A přítomní se bavili: “Tohle byla nejlepší show večera,” pochlebovali nám. Show?!

Korzovat a vyzařovat inteligenci.

Ačkoli jsem ostatním nerozuměla a nepochopila jsem jediný čínský vtip, od úsměvu, korzování a vyzařování inteligence mě nic neodradilo. A opravdu jsem mluvila s velvyslancem, ačkoli to společné kafe bylo jen na rautu. A foto pro rodinu na zeď 'Ladiných úspěchů':