27. 8. 2011

Podpatky, tenisky, podpatky, tenisky


Zhruba před měsícem mě oslovil kamarád Honza Dufek, zda bych s ním nechtěla natočit Fokus ČT o běhání.

"Cože? Já?"
"No, nejdřív jsem chtěl natočit profíky, ale pak jsem si řekl, že natočím naši 'rodinu' z Dailymile. Bude to legrace, co ty na to?"
"Aha, hm, tak.. tak jo."
"Supr, nejdřív natočíme rozhovor a potom natočíme, jak běžíš."
"Prosím?!"

Málem jsem v tu chvíli spadla ze židle. Běhám. Běhám často a ráda, ale nikdy mě nenapadlo, že budu běhat před kamerou.

Najednou jsme seděli se štábem v dodávce a jeli natáčet reportáž. Venku na sluníčku bylo 40+ stupňů a z nás lilo, i když jsme seděli v autě s klimatizací. "Hlavně se mě neptej, proč běhám," kladu Honzovi na srdce. Kamera, natáčíme: "Tak Lado, proč vlastně běháš?" Au. Celý rozhovor bylo takové milé povídání, které mě samotné poodkrylo, proč to vlastně všechno dělám.


Proč běhám? 

Jsou to endorfiny, je to závislost

Stačilo párkrát vyběhnout a byla jsem v pasti. Zvykla jsem si na volný pohyb, zvykla jsem si na pocit, který se dostaví při běhání. Přes den podpatky a taška s notebookem, večer trenýrky a kecky. Je to taková hra, ve které člověk střídá role. Podpatky, tenisky, podpatky, tenisky. V práci jsem někdo, ale při běhání jsem to já.

Nemyslet, běžet

Honza se mě ptal, na co při běhání myslím. Jenže já nemyslím na nic. Pustím si hudbu a běžím. Čístím hlavu, upouštím ventilek, vnímám jen pohyb a okolí. Nemyslím, běžím, užívám si to.



Instantní štěstí

Při natáčení jsem zjistila, že běhám špatně. Mám zoufalý došlap přes patu a dělám příliš dlouhé kroky, které mě zbytečně zpomalují. Všechno to vím a snažím se na tom pracovat, ale jakmile se rozběhnu, po chvíli nasadím off-line mode a nepřemýšlím vůbec. Běžím, běžím sice špatně, ale běžím a na tváři mám přihlouplý úsměv. Někdy to snad ani není běh, ale tanec. Jako když jsem byla malá a spontánně jsem se rozběhnula na zahradě.



Běhání je jeden z mála sportů, kde není člověk ničím svázaný. Žádná pravidla, žádné limity. Vyskočit na lavičku, skočit oběma nohama do kaluže, přeskočit vodítko, na kterém jezevčím blokuje celou stezku. Běžet v dešti, vdechnout mouchu a popálit se od kopřiv.

Mám vlastně spoustu malých důvodů, proč běhat.

24. 5. 2011

S Tintinem na vaflích a na pivu.


Minulý týden jsem se zastavila v Bruselu. Na celé město jsem měla pár hodit. Odlet z Prahy byl v 6 hodin ráno. Moje naivní představa, že si na letišti dám snídani a ještě stihnu vyměnit peníze, se samozřejmě rozplynula. Nikde nikdo.

Čekám u gatu, když v tom: „Ladůůůš?!“ Iva, moje kamarádka, která studuje v Bruselu a do Prahy létá za přítelem. „To je hustý! Ukážu ti město a k snídani si dáme vafli.“ Díky bohu za ty dary. Ivu mám ráda, Brusel neznám a za vafli bych dala království.

Před osmou ranní přistáváme na letišti Charleroi a autobusem jedeme do centra Bruselu. „Támdle jak jsou ty dva komíny, tak tam studuju. Tady nakup čokoládu, támhle rozhodně nechoď na mušle. A tady, tady si dáme ty vafle.“



Hm...

Mušle 
V restauraci Aux Armes de Bruxelles se prý denně sní 180 kilo mušlí. Podávají je tu s bagetou a belgickými hranolkami (jsou větší). Jak papírový průvodce, tak Iva mě ale od mušlí zrazovaly. Ceny jsou turistické a mě čekal let do Budapešti. A papírový pytlík jsem s sebou neměla.

Vafle 
Prodávají je všude. A Brusel po nich úžasně voní. Zatímco Belgičané je prý jedí samotné jen pocukrované, turisté na ně plácají ovoce, zmrzlinu, šlehačku a celé dílo nakonec přelijí čokoládou a karamelem. Koupit se dají dva druhy: bruselské a lutyšské. Liší se těstem a tvarem - lutyšské jsou nepravidelné a křupavější, bruselské mají tvar obdélníku a je to spíš taková kyprá buchta.



Čoko-Lada 
Jsem vyhlášený čokoholik - závislák. Belgickou čokoládu jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Výlohy jsou čokolády plné; pralinky, bonbony, tekutá čokoláda, čokoládový čůrající chlapeček, čokoládový Tintin. Jsem v ráji!



Pivo 
Existuje cca 750 druhů belgických piv. Tomu se říká velmoc. Některá piva mají až 12 % alkoholu. Já jsem svou vafli spláchla třešňovým.

Look, he is so small! 
“Nikdo ho nemůže najít a když ho konečně najdou, jsou zklamaní, že je tak malý.” Samozřejmě myslím Manneken Pis, bronzovou sošku čůrajícího panáčka. Legenda praví, že socha znázorňuje chlapce, který zachránil obléhané město tím, že se vyčůral na hořící zápalnou šňůru od bomby. Nahatého chlapečka celý svět zbožňuje a Belgičané ho při slavnostních příležitostech dokonce navlékají do miniaturních oblečků. Bizzare. Čůrající holčičku a čůrajícího pséka jsem si nechala ujít. Jeden člen čůrající rodiny stačí.



Buřinky a jablka 
Surrealistický malíř René Magritte má v Bruselu muzeum. "Malba není zrcadlem skutečnosti." 

Komiks 
V Belgii se narodil Tintin. Malby s jeho motivem jsou po celém Bruselu. Je to vlastně docela vtipné, připadáte si díky nim jako v komiksu. A Šmoulové, to jsou také Belgičani.



Z Bruselu odlétám s hyperglykémií a s vědomím, že se sem chci podívat znovu. Najít čůrajícího křížence a dát si pívo s vaflí. 


10. 4. 2011

½Maraton. Můj první. Spálené čelo, bolavé nohy a medaile na krku. Příště ať je z čokolády.


Minulý týden jsem si zaběhla svůj první půlmaraton. Přesně si nevybavuju moment, kdy jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Mám smůlu na zranění; pokud zrovna nemám natržený sval, mám zablokovaná záda. Možná právě proto jsem registrační formulář nakonec odeslala; nevěřila jsem, že se na start postavím.


V předvečer závodu jsem si vyzvedla běžecký balíček: startovní číslo, obrandové tričko a miliony letáčků a instrukcí. Číslo má v sobě čip, který vás sleduje po celou dobu závodu, a na zadní straně je dotazník. Vyplníte jméno, adresu, alergie na léky, krevní skupinu, kontakt na vašeho nejbližšího člověka… co kdyby se něco stalo. Při vypisování údajů začínám lehce nervóznět. Co když se přeci jenom něco stane.


Je tu sobota, 2. 4., den D. Jsem zvyklá běhat, když mám náladu, když se mi chce. Někdy se mi běží dobře a upaluju ulicemi jako Forrest Gump, jindy to nejde a za 15 minut jsem doma, zpruzelá. A teď je tu půlmaraton a já se mu musím podřídit. Závod na mě nepočká, stejně tak jako nikdo z dalších 9.500 závodníků nepoběží brzy ráno jen proto, protože mě to tak vyhovuje více. Oblíknout trenýrky, přišpendlit startovní číslo. Nerada se podřizuju.

Čekám před Rudolfinem. Všichni ti afričtí běžci v pidi trenclích mi na sebevědomí nepřidávají. Říkám si, co tu vlastně dělám. Toi toi budku navštěvuju každou pátou minutu, doléhá na mě nervozita. A najednou je závod odstartován. Trvá dobrých 7 minut, než se masa rozběhne a náš sektor H se poprvé pohne. Hlavně to nepřepálit.


Trasa je značená po kilometrech. Sedmička. Proboha. Pot mi teče po čele a štípe mě v očích. Tohle nedám, jsem teprve ve třetině a jsem na dně. Občerstvovací zastávky každým 5 km se zdají být tak nedostupné. Bederní pásy s malými lahvičkami, kteří mají běžci kolem mě, asi nejsou tak úplně od věci. Mám chuť je kolegům za běhu strhávat. Království za vodu. Nemám energii a mám žízeň. Snažím se držet skupiny čtyř Španělů, kteří přede mnou běží v sobrérech. Ale i oni mi utíkají. Nemyslet na nic, běžet. Vypínám, poslouchám hudbu, nechávám se strhnout davem. Lidé kolem trati tleskají, zpívají, tančí. Chce se mi brečet vyčerpáním a dojetím.

Čtrnáctý kilometr a já bojuju hlavně sama se sebou. Když to teď vzdám, bude mě to hrozně mrzet. Vypnout, nemyslet, běžet. Osmnáctý kilometr. Únava roste, roste počet zraněných a odpadlých. Teď už to doběhnu, i kdybych to došla.


Doběhla jsem. Na krku medaile, v ruce banán jako první a poslední záchrana. Euforie a radost.

Půlmaraton je boj. Pro mě to byl boj sama se sebou. Podřídit se závodu a rozvrhnout síly. A běžet, běžet, běžet. A užít si to. Půlmaraton není jen 21 km, ale je to šňůra lidských příběhů. Vzduch je naplněný endrofiny, atmosféra vás strhne. Ať chcete, nebo ne.

That day, for no particular reason, I decided to go for a little run. 

2. 3. 2011

Proč běhám, proč o tom píšu a proč byste měli běhat taky



Jako malá jsem běh nenáviděla. Byla jsem tlustá a pomalá. Při povinných školních bězích v parku jsem si trasu zkracovala a namísto toho, abych sochu Husité na stráži obíhala, podbíhala jsem ji. 

Vše se zlomilo před dvěma lety; napadlo mě překonat svou nenávist k běhání. Kozoroh a jedináček; jakmile se zabejčím, není mi pomoci. A já jsem si umanula, že zkrátka BUDU běhat. 

Do další fáze se moje běhání dostalo, když jsme se na běhání stala závislou a začala kecky vozit všude. Brala jsem je s sebou na Paříže, do Bostonu, do Londýna. Vstala jsem brzy ráno a oběhla památky (přes den plné turistů, teď liduprázdné). Dopoledne jsem měla odškrtnutá všechna must visit místa (v Paříži jsem se každé ráno vyškrábala na Sacre Coeur, abych viděla východ slunce) a odpoledne jsem se věnovala nasávání atmosféry (café au lait, croissanty, šneci, "božolé"). Většinou měst jsem se doslova proběhala a projedla. Stal se ze mě gastroturista běžec.

Ve Finsku jsem pak běhání propadla úplně. Měla jsem své oblíbené trasy, vyhlídky, dokonce i oblíbeného kačera, kterého jsem potkávala každý den. A tady jsem se dostala k Dailymile. Neměla jsem s sebou sporttester, neměla jsem nejmenší ponětí, kolik vlastně uběhnu, jestli se zlepšuju, nic. A tak jsem se zaregistrovala na Dailymile.com.



Dailymile je sociální síť pro sportovce. Zřídíte si osobní profil, nahrajete fotku, zadáte cíl, kterého chcete dosáhnout (např. "letos chci oběhnout sochu Husité na stráži"), ale hlavně: každý svůj výkon zapíšete. Máte tak online sportovní deník. A jako na každé jiné sociální siti, i na Dailymile máte přátele. Ale protože je váš profil hodně okleštěný (stačí fotka a křestní jméno), můžete si přidávát lidi bez ohledu na to, zda je opravdu znáte, či ne. Spojuje vás totiž sport.

Přátelé vám pak výkony mohou hodnotit, komentovat a posílat vám motivační odznáčky. Když jsem na Dailymile začínala, registrovaných bylo pár Čechů. Teď je tam komunita lidí, která se vzájemně hecuje, radí si, konzultuje výběr bot, připravuje se na závody a maratony. Na Vánoce dokonce vznikl na Dailymile projekt: kdokoli se chtěl zúčastnit, poslal správcům email a ti mu náhodně vybrali do dvojice dalšího sportovce, se kterým si anonymně vyměnil dárek. A přesně to je kouzlo Dailymile.

I kdyby noví lidé byl jediný důvod, proč se na tu registrovat, je to dostatečně velký důvod. Jednou jsem dala na svůj profil fotku Místodržiteského letohrádku ze Stromovky a Michael, běžec ze Singapuru, mi poslal zprávu, že miluje evropskou architekturu a že by byl nadšený, kdybych s ním sdílela víc fotek. Teď, kdekoli jsem, posílám Michaelovi pohled. Když dostal pohlednici z Kutné hory z roku 1917, který jsem koupila v antikvariátu, málem spadl ze židle. On mi na oplátku posílá pohledy supermoderních staveb. Nikdy jsme se s Mikem neviděli, ale spojuje nás běhání. Vzájemně se hecujeme a motivujeme k lepším výkonům. A co je na Dailymile nejlepší? Na konci roku vám přijde souhrnný report, kolik jste svým cvičením spálili koblih. Hm...



Málo kdo chápe, že vstávám za tmy a chodím si odběhnout své kilometry. Pro mě se ale endorfiny staly závislostí. Jakmile nemám svou denní dávku, je zle. A tak i když jsem unavená a všechno mě bolí, chvíli se přemlouvám, abych nikam nešla, ale za pět minut už mám na nohách kecky.

Ne každý je příznivcem běhání, ale zkuste to. Běhání se dá natrénovat a získat si na něm závislost je zatraceně jednoduché. Zkuste vydržet týden a jste v tom. Jsem ukázkový příklad toho, že endorfiny fungují. A jsou návykové.

30. 1. 2011

Se třemi muži v Alpách


Vydala jsem se lyžovat do Dolomit, do italského Val di Fassa. A to se třemi muži: taťkou a jeho dvěma kamarády. Zatímco moje přítomnost snižovala věkový průměr, přítomnost chlapců zvyšovala můj krevní tlak.

Den 1

„Zaléhají mi uši, nemáte bonbón?“ „Na zaléhání uší tu máme placatici se slivovicí.“

„No tak přejdeme k důležitějšímu tématu: Pepo, jaký je jídelníček?“

„Ty si nedáváš do čaje cukr? Tak si tam dej aspoň trochu rumu, ne?“




Den 2

„Lado, dobrý, dobře lyžuješ. Jen občas do toho dáváš málo razance, a potom lyžuješ jak holka.“

„Věděli jste, že víc CO2 vzniká při výrobě mlíka, než při zpracování sladu?“ „To jako že by ve školkách dělali dětem kaši z píva?“



Den 3

„Tak, namazal jsem si nohy alpou, placatici jsem dolil, můžeme na kopec.“
„Pepo, ta francovka je stejně na nic, jenom to chladí, nic jinýho. To si můžeš kolena vystrčit na balkón.“
„Pepo, nedělej uraženýho, a pojď si s náma dát šnaps. Nám ta francovka nevadí. Vomotej si nohy fáčem a pojď za náma.“



Den 4

„Nemohla bys jít s tím kompjůtrem jinam? Chceme si dát tlačenku.“

Den 5

 „Stojí u toho golfu, jako by měl v gatích nas*áno. A jak u toho přemýšlí! Zamířím, střelím. Jednou jsem profík, tak do toho cáknu a jdu dál, no né? Ježišmarjá, a stejně to nakonec frknul do písku. Kretén.“

„Venku je takovej krásnej uzenej kouř. Ježiš, jak já bych si dal uzený.“





Den 6

„Včera jsem to pos*al, nechal jsem tě jít spát prvního, tys nasadil, já na tebe mlaskal, ale ty ses zalykal dál. Tak, to jsem ti chtěl jenom říct.“