Ladiny zápisky

Zhruba před měsícem mě oslovil kamarád Honza Dufek, zda bych s ním nechtěla natočit Fokus ČT o běhání. "Cože? Já?" "No, nejdřív jsem chtěl natočit profíky, ale pak jsem si řekl, že natočím naši 'rodinu' z Dailymile. Bude to legrace, co ty na to?" "Aha, hm, tak.. tak jo." "Supr, nejdřív natočíme rozhovor a potom natočíme, jak běžíš." "Prosím?!" Málem jsem v tu chvíli spadla ze židle. Běhám. Běhám často a ráda, ale nikdy mě nenapadlo, že budu běhat před kamerou. Najednou jsme seděli se štábem v dodávce a jeli natáčet reportáž. Venku na sluníčku bylo 40+ stupňů a z nás lilo, i když jsme seděli v autě s klimatizací. "Hlavně se mě neptej, proč běhám," kladu Honzovi na srdce. Kamera, natáčíme: "Tak Lado, proč vlastně běháš?" Au. Celý rozhovor bylo takové milé povídání, které mě samotné poodkrylo, proč to vlastně všechno dělám. Proč běhám?  Jsou to endorfiny, je to závislost Stačilo párkrát vyběhno

Minulý týden jsem se zastavila v Bruselu. Na celé město jsem měla pár hodit. Odlet z Prahy byl v 6 hodin ráno. Moje naivní představa, že si na letišti dám snídani a ještě stihnu vyměnit peníze, se samozřejmě rozplynula. Nikde nikdo. Čekám u gatu, když v tom: „Ladůůůš?!“ Iva, moje kamarádka, která studuje v Bruselu a do Prahy létá za přítelem. „To je hustý! Ukážu ti město a k snídani si dáme vafli.“ Díky bohu za ty dary. Ivu mám ráda, Brusel neznám a za vafli bych dala království. Před osmou ranní přistáváme na letišti Charleroi a autobusem jedeme do centra Bruselu. „Támdle jak jsou ty dva komíny, tak tam studuju. Tady nakup čokoládu, támhle rozhodně nechoď na mušle. A tady, tady si dáme ty vafle.“ Hm... Mušle   V restauraci Aux Armes de Bruxelles se prý denně sní 180 kilo mušlí. Podávají je tu s bagetou a belgickými hranolkami (jsou větší). Jak papírový průvodce, tak Iva mě ale od mušlí zrazovaly. Ceny jsou turistické a mě čekal let do Budapešti. A papírový pytlík jsem s sebou

Minulý týden jsem si zaběhla svůj první půlmaraton. Přesně si nevybavuju moment, kdy jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Mám smůlu na zranění; pokud zrovna nemám natržený sval, mám zablokovaná záda. Možná právě proto jsem registrační formulář nakonec odeslala; nevěřila jsem, že se na start postavím. V předvečer závodu jsem si vyzvedla běžecký balíček: startovní číslo, obrandové tričko a miliony letáčků a instrukcí. Číslo má v sobě čip, který vás sleduje po celou dobu závodu, a na zadní straně je dotazník. Vyplníte jméno, adresu, alergie na léky, krevní skupinu, kontakt na vašeho nejbližšího člověka… co kdyby se něco stalo. Při vypisování údajů začínám lehce nervóznět. Co když se přeci jenom něco stane. Je tu sobota, 2. 4., den D. Jsem zvyklá běhat, když mám náladu, když se mi chce. Někdy se mi běží dobře a upaluju ulicemi jako Forrest Gump, jindy to nejde a za 15 minut jsem doma, zpruzelá. A teď je tu půlmaraton a já se mu musím podřídit. Závod na mě nepočká, stejně tak jako nikdo

Jako malá jsem běh nenáviděla. Byla jsem tlustá a pomalá. Při povinných školních bězích v parku jsem si trasu zkracovala a namísto toho, abych sochu Husité na stráži obíhala, podbíhala jsem ji.  Vše se zlomilo před dvěma lety; napadlo mě překonat svou nenávist k běhání. Kozoroh a jedináček; jakmile se zabejčím, není mi pomoci. A já jsem si umanula, že zkrátka BUDU běhat.  Do další fáze se moje běhání dostalo, když jsme se na běhání stala závislou a začala kecky vozit všude. Brala jsem je s sebou na Paříže, do Bostonu, do Londýna. Vstala jsem brzy ráno a oběhla památky (přes den plné turistů, teď liduprázdné). Dopoledne jsem měla odškrtnutá všechna must visit místa (v Paříži jsem se každé ráno vyškrábala na Sacre Coeur, abych viděla východ slunce) a odpoledne jsem se věnovala nasávání atmosféry (café au lait, croissanty, šneci, "božolé"). Většinou měst jsem se doslova proběhala a projedla. Stal se ze mě gastroturista běžec. Ve Finsku jsem pak běhání propadla úplně. Měla

Vydala jsem se lyžovat do Dolomit, do italského Val di Fassa. A to se třemi muži: taťkou a jeho dvěma kamarády. Zatímco moje přítomnost snižovala věkový průměr, přítomnost chlapců zvyšovala můj krevní tlak. Den 1 „Zaléhají mi uši, nemáte bonbón?“ „Na zaléhání uší tu máme placatici se slivovicí.“ „No tak přejdeme k důležitějšímu tématu: Pepo, jaký je jídelníček?“ „Ty si nedáváš do čaje cukr? Tak si tam dej aspoň trochu rumu, ne?“ Den 2 „Lado, dobrý, dobře lyžuješ. Jen občas do toho dáváš málo razance, a potom lyžuješ jak holka.“ „Věděli jste, že víc CO2 vzniká při výrobě mlíka, než při zpracování sladu?“ „To jako že by ve školkách dělali dětem kaši z píva?“ Den 3 „Tak, namazal jsem si nohy alpou, placatici jsem dolil, můžeme na kopec.“ „Pepo, ta francovka je stejně na nic, jenom to chladí, nic jinýho. To si můžeš kolena vystrčit na balkón.“ „Pepo, nedělej uraženýho, a pojď si s náma dát šnaps. Nám ta francovka nevadí. Vomotej si nohy fáčem a pojď za náma.“ Den 4 „Nemo