10. 5. 2010

Albánie

Shqipëria, země orlů. Albánie.

V Albánských Alpách je zima, u moře šílené horko, jídlo je příliš tučné, mobilní síť skoro není, lidé vám nerozumějí, silnici blokují ovce, v horách jsou vlci a krevní msta je tu stále aktuální. A v té chvíli jsem se do Albánie zamilovala až po uši.

 

Je to už skoro rok, co jsem navštívila Albánii, ale nedávná návštěva finského národního parku mi ji připomněla natolik, že jsem se rozhodla další zápisek věnovat právě jí.

Do země orlů jsem se dostala úplnou náhodou. Volal mi kamarád, že chystají výpravu do Albánie a mají jedno volné místo. Jediný problém byl, že se letenky musely koupit ještě v ten den. Prý nezná moc bláznů, kteří by na to kývli. Letěli jsme za tři týdny.


Přesně takový výlet jsem potřebovala; v práci jsem si vzala dovolenou, zabalila kufr a štrádovala na letiště, kde jsem poznala zbylé tři cestující. Byla to skupinka lidí, kteří spolu procestovali Kubu - taková parta hic. Najednou jsem seděla v letadle, aniž bych věděla, co mě čeká. O Albánii se u nás nemluví ve zlém, o Albánii se u nás nemluví v dobrém, o Albánii se nemluví tak nějak vůbec. Je to země turisty nepolíbená, tajemná, a tak trochu uzavřená okolnímu světu. Doma mě proklínali: „Vždyť tě tam někdo zastřelí!“


Do hlavního města Tirany jsme letěli s přestupem v Budapešti a hned po příletu jsme si na letišti půjčili auto, narvali do něho kufry, spacáky, naskákali dovnitř a vyrazili do neznáma. Venkovní teplota byla trenýrková, 35 stupňů, a plán cesty jasný: projet Albánii křížem krážem, od severu na jih. Vyrazili jsme tedy do Albánských Alp, na sever Albánie ke hranicím s Černou Horou a Kosovem.


Krajina mění svou tvář tak rychle, jako naskakují kilometry na tachometru a Albánie se vám dostává pod kůži. Příroda je divoká, jednou jsou to husté lesy, za chvíli vyprahlé stráně. Při stoupání do hor musíte překonat nekonečné serpentiny, ze kterých je vám tak špatně, že byste slíbili cokoli jen pro to, aby už byl vašemu utrpení konec.


Čas od času vaši cestu zpomalí stádo ovcí a koz, kterým je úplně jedno, že na ně troubíte. Ony tu byly dřív, tak si počkejte. V horách se ocitnete zcela mimo dosah civilizace, nepotkáte tu turisty, často ani místní obyvatele. Lesy jsou tmavé a neprostupné, žijí tu vlci a krevní msta mezi rody je stále aktuální.


Dodnes jsou tu patrné pozůstatky Hodžova režimu, který tu po druhé světové válce nastolil jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě; korupce, nezaměstnanost, mercedesy... Proč mercedesy? Právě jím jezdil Hodža a pro Albánce je symbolem kvality a prestiže. Uslyšíte-li, že za vámi něco jede, bude to z 97 % mercedes, anebo povoz s oslíkem.


Nemohu pak zapomenout na všudypřítomné bunkry, které jsou rozesety po celé Albánii. Vypadají jako betonové hřiby a podle některých průvodců jich je v zemi až 750.000, což znamená jeden bunkr na tři obyvatele. Bunkry byly postaveny na příkaz Hodži, který se obával útoku na zemi a traduje se, že cement, který byl použit na stavbu jednoho bukru, by vystačil na stavbu celého domu. Aby se Hodža přesvědčil, že sám konstruktér bunkrům věří, nechal ho zavřít dovnitř a začal bunkr odstřelovat. Přežili oba.


Místní obyvatelé jsou velmi přátelští, ale nepočítejte s tím, že si vystačíte s angličtinou. Ani základní slovíčka tu nefungují. Můžete zkusit němčinu, španělštinu, ruštinu.. marně. Ale nemějte strach, nakonec se rukama nohama domluvíte. Na jednu věc si však dejte pozor: dopobně jako v Bulharsku má kývnutí a kroucení hlavou opačný význam než u nás. Ze začátku je to legrace, ale po několika dnes si připadáte jako ňouma. Hlavně se ale stále usmívejte a Albánci vám snesou modré z nebe.



Několikrát jsme u místních přespávali (v horách ani nebyla jiná možnost) a pokaždé nás překvapili milým přijetím. Nezapomeňte ale, že Albánie je muslimská země, takže především pro starší obyvatele mimo civilizaci (civilizace = hlavní město Tirana) bylo téměř nepochopetilné, že řídím auto, zatímco chlapi se vezou a kouří kubánské doutníky. V obchodech mi muži často ani neodpověděli na pozdrav - jako bych nebyla.



Kdybych měla psát o všech místech, která jsme navštívili, ani blog/k by mi nestačil, proto vyberu jen několik z nich, která se mi mě doslova ochočila.


Krujë bylo první městečko, které jsme navštívili. Leží severně od Tirany a pro Albánce je symbolem protitureckého odboje v 15. stol. Po dlouhou dobu byl hrad ovládaný rodinou Skanderbegů, dodnes tu stojí zachovalé překrasné hradby, pod kterými sedí bezzubí staříci prodávající suvenýry. A vy si je zamilujete; staříky i suvenýry.


Gjirokastër je malé městečko, rodiště vůdce Hodži. Je tu horko, vlhko a elektřina tu zkrátka není. Zato tu hučí benzínové agregáty a voní vlčí máky. Malebnými úzkými uličkami lze vystoupat až na vrchol, kde je mohutná pevnost, hrad ze 13. století. Na hradbách nás zaujal vrak americké stíhačky, která zde byla přinucena přistát v roce 1957. Nikdo neví, jak se tam dostala, nejsou o ní záznamy a o tomto incidentu se mluví jen v Albánii. Gjirokastër je malebné a charismatické městečko.



Poblíž města jsme navštívili lagunu Syri i Kaltër (Modré Oko), nevelké kruhové jezírko připomínající zornici lidského oko, které září všemi odstíny modré. Pramen nebyl doposud zcela probádán, kdysi se o to pokoušeli francouzští potapěči, ale dostali se jen do hloubky 70 metrů. Voda je ledová, ale když vidíte její duhovou barvu, nedá vám to a dobrovolně se budete chtít topit v modrém oku.



Thetti je národní park při hranicích s Černou Horou, kde narazíte na úžasné jeskyně a orchidejové louky. Vesnička, která si mě získala, se jmenuje Valbone. Museli jsme překonat horské sedlo, abychom se k ní dostali. Jeli jsme cestou necestou, několikrát jsme auto div nepřenášeli. Abychom se přenesli přes balvany, šli jsme pěšky, řídil ten nejlehčí. Každé kilo tu hrálo roli. Místní infrastruktura je šílená, vlastně by se dalo říci, že není. Ačkoli je Albánie země bohatá na přírodní asfalt, často se vám stane, že silnice z ničeho nic skončí a změní se ve stezku, která se dá těžko projet i off-roadem. Veškerá námaha ale stála za to a my jsme se ocitli v ráji.



Albánské Alpy jsou kouzelné. Voda je blankytně modrá a tak nějak jinak se třpytí. Venku je šílené horko, a tak vám nevadí, že je mrazivě ledová. Kamenné příbytky jsou tu roztrouseny po celém údolí, vesničkou protéká stříbrně se třpytící řeka a lidé tu žijí z toho, co vypěstují. Zasejí obilí, namelou mouku, upečou chleba, podojí kozy, vyrobí sýr. Vše, co potřebují k životu, si sami vyrobí a když sem zavítá turista, je to pro ně příjemný přívydělek. Turistický ruch tu pak řídí osmiletý klučina, který mluví překvapivě dobře anglicky. „Turisti mi tu občas nechají noviny, čtu je po večerech znovu a znovu,“ a je nevím, co bych na to řekla. Podělili jsme se spolu o meloun a koukali, jak slunce pomalu mizí za obzorem.

7 komentářů:

  1. Ach! Závidím tvé cestovatelské zážitky. Mám hodně co dohánět, abych aspoň mohl být dva kroky za tebou...

    OdpovědětVymazat
  2. Tak odtud pochází ono femme fatale foto :)

    OdpovědětVymazat
  3. paráda :)
    milujem nepoznané neprefláknute kraje.

    OdpovědětVymazat
  4. Super post! Diky. Musim navstivit ;).

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektni fotky! Albánie je skvělá, taky jsme ji loni navštívili, společně s Kosovema a částečně i Makedonií a super! Nejvíc jsem si teda užívala na jihu Albánie, u Sarandë, na Ksamili Beach:)

    OdpovědětVymazat
  6. TUZJA TJETA: ...ano, je to uz rok. Pred tydnem se odtamtud vratil kamarad, ktery byl s nami na Kube loni v zime. A uzil si hory ve snehu a na kole. Vic mi bude vypravet az pri piti Skanderbergu. Nejvyssi cas zase zvednout kotvy a vyrazit... dal.

    OdpovědětVymazat
  7. Jojo, Skandenberg a studená horská voda byla příjemná kombinace :) Bych si ji mohl zopáknout. Ale vidím to spíše na Slovinsko. Botchi

    OdpovědětVymazat