Občas mívám pitomé nápady. Ale ten, ve kterém jsem se rozhodla, že odletím na Vánoce do Atlantiku a budu předstírat, že hřeben na vlasy neexistuje, mezi ně nepatří.
Nejsem úplně vánoční člověk. V roce 2017 jsem se rozhodla pro (pro mě) revoluční krok: nebudu trávit Vánoce tak, jak bych „měla“, ale tak, jak chci. Chtěla jsem být jinde a… sama. „NA VÁNOCE? SAMA?! JSI SE ZBLÁZNILA!“ Začala jsem hledat zemi, ve které nebudu mrznout, finančně mě nezruinuje a jako holka se v ní nebudu bát. Asi tušíte, že jsem měla ještě jednu podmínku. Oceán. Prst na pomyslném Google globusu padl na Madeiru, ostrov obklopený oceánem, kde rostou malé banány každému na zahradě a kolem kterého se prohánějí velryby. Na Madeiře jsem trávila Vánoce i v roce 2018. Potom jsem se na tenhle ostrov, kterému se přezdívá Havaj Evropy, vrátila ještě několikrát.
Základní info balíček. O Madeiře se říká, že je zelenou perlou Atlantiku a taky ostrovem věčného jara – jen dvakrát se mi stalo, že sprchlo a ano, špatně jsem to nesla. Občas jsem měla tendence remcat, když nebyla azurová obloha, ale pak jsem potkala jednoho místního dědu, který mi řekl, že bez deště by jejich ostrov nebyl tak zelený. AHA! Madeira je maličkatý ostrov (od západu na východ je dlouhá 57 km, ze severu na jih 22 km), díky sopečnému původu je na něm ale to, co mám nejradši: oceán a hory. Polovinu z 250 tisíc obyvatel ostrova najdete v hlavním městě Funchal.
Jak na Madeiru. Vlakem se na Madeiru bohužel nedopravíte. Létám s TAP, portugalskými aerolinkami, které mají hlavní leteckou základnu v Lisabonu, kde se zpravidla při letu Praha–Funchal přestupuje. Létají ale také do Porta a lze si koupit stop-over letenku, tedy s krátkou zastávkou v mezipřistání.
YouTube videa, která nechcete vidět. Původní přistávací dráha tamního letiště byla dlouhá (krátká) 1 600 metrů. Po letecké nehodě v 70. letech ji o 200 m prodloužili. To se pak stalo ještě několikrát. I tak leží část nad hladinou oceánu (nastavili ji pomocí betonového mostu, který stojí na mohutných pilířích). A přistání je povoleno jenom pilotům, kteří tady prošli speciálním školením a testem. Ano, právě zde vznikají YouTube videa o děsivých přistávacích manévrech, která nechcete vidět.
Jak se přesouvat po Madeiře. Místní autobusy řežou serpentiny jak v akčním filmu. V různých částech jezdí různé společnosti – na západě jezdí provozovatelé, kteří mají červené linky, na východě zelené, na jihu žluté… Poměrně dobře se dá zorientovat tady (zejména na stranách 78-81).
Fenyklové město. Portugalské slovo funcho znamená fenykl, a právě v této rostlině se místní dříve koupali (metaforicky). Funchal je přístavní město založené v 15. století, kde kotví zaoceánské lodě, kde jsou nejbarevnější západy slunce a kde potrénujete lýtka, protože vlastně neustále chodíte do kopce. V prosinci je Funchal omotaný vánočními světýlky, což tu vypadá trochu legračně, protože ty světelné řetězy visí zpravidla na palmách.
VELRYBY. Právě tady jsem si splnila dětský sen – protože kdy jindy by se člověk měl plnit sny, když ne pořád, ale na Vánoce zejména. Takže jsem jednou skočila na katamarán, abych na čas mohla přestat koukat na velrybí dokumenty (bizarní žraločí filmy jsme viděla taky všechny, i ty úplně nejhorší, ano i Sharknado 1-5) a měla jeden živý biják ve vzpomínkách. Než velryby potkáte, strávíte asi tak hodinu pohupováním v síti, která je napnutá mezi plováky. Zkrátka se vznášíte mezi oblohou a oceánem. Viděla jsem vorvaně obrovské a velkou rodinu kulohlavců černých. Někdy u mě absolutní štěstí vypadá jako čtyři hodiny strávené na katamaránu v Atlantiku, v doprovodu velrybí flotily. Byla jsem už čtyřikrát. A půjdu znovu. Moje srdce má totiž tvar velryby.
Taste of Madeira
Po ostrově
Câmara de Lobos. Malé rybářské městečko leží asi 12 kilometrů na západ ostrova. Jede tam autobus, ale já jsem do něj pokaždé dohopkala pěšky podél oceánu. Protože byly Vánoce, na náměstí ležel v jesličkách Ježíšek na palmových listech. Při poslední návštěvě jsme se vydali muzea madeirského tisku (Museu de Imprensa da Madeira), pokud vás zajímá písmo a vaše malé dítě baví velké stroje, je to ideální program na hodinu až dvě. Potom doporučuju se skutálet do tržnice a dát si v lokálním bistru Sabores Da Vila za pár euro několik tradičních housek plněných vepřovým masem nakládaným v octu.
Cabo Girão. Cãmara de Lobos se dá vyběhnout na Cabo Girão, strmý útes na jehož konci (580 metrů nad oceánem) je vyhlídka, která prý patří k pěti světovým útesům s nejúžasnějším výhledem. No a její podlaha je prosklená. Pod nohama 580 metrů ničeho. Jezdí sem autobusy, ale mnohem krásnější a upřímnější je ta (ne)cesta směrem vzhůru – je to sice dost cardio, ale člověk díky ní pozná ostrov úplně jinak. Cestou se totiž míjí malá zapomenutá políčka, na kterých rostou banány.
Santana. Mini městečko v severovýchodní část ostrova je takový madeirský skanzen, kde můžete vidět (a občas i navštívit) malé typické pastevecké domečky. Většina lidí je z návštěvy Santany nadšená, já jsem asi čekala moc (ale na fotku dobré).
Občas mívám pitomé nápady, ale ten, ve kterém jsem se rozhodla, že odletím na Vánoce do Atlantiku a budu předstírat, že hřeben na vlasy neexistuje, mezi ně nepatří.
Nejsem úplně vánoční člověk. V roce 2017 jsem se rozhodla pro (pro mě) revoluční krok: nebudu trávit Vánoce tak, jak bych „měla“, ale tak, jak chci. Chtěla jsem být jinde a… sama. „NA VÁNOCE? SAMA?! JSI SE ZBLÁZNILA!“ Začala jsem hledat zemi, ve které nebudu mrznout, finančně mě nezruinuje a jako holka se v ní nebudu bát. Asi tušíte, že jsem měla ještě jednu podmínku. Oceán. Prst na pomyslném Google globusu padl na Madeiru, ostrov obklopený oceánem, kde rostou malé banány každému na zahradě a kolem kterého se prohánějí velryby. Na Madeiře jsem trávila Vánoce i v roce 2018. Potom jsem se na tenhle ostrov, kterému se přezdívá Havaj Evropy, vrátila ještě několikrát.
Základní info balíček. O Madeiře se říká, že je zelenou perlou Atlantiku a taky ostrovem věčného jara – jen dvakrát se mi stalo, že sprchlo a ano, špatně jsem to nesla. Občas jsem měla tendence remcat, když nebyla azurová obloha, ale pak jsem potkala jednoho místního dědu, který mi řekl, že bez deště by jejich ostrov nebyl tak zelený. AHA! Madeira je maličkatý ostrov (od západu na východ je dlouhá 57 km, ze severu na jih 22 km), díky sopečnému původu je na něm ale to, co mám nejradši: oceán a hory. Polovinu z 250 tisíc obyvatel ostrova najdete v hlavním městě Funchal.
Jak na Madeiru. Vlakem se na Madeiru bohužel nedopravíte. Létám s TAP, portugalskými aerolinkami, které mají hlavní leteckou základnu v Lisabonu, kde se zpravidla při letu Praha–Funchal přestupuje. Létají ale také do Porta a lze si koupit stop-over letenku, tedy s krátkou zastávkou v mezipřistání.
YouTube videa, která nechcete vidět. Původní přistávací dráha tamního letiště byla dlouhá (krátká) 1 600 metrů. Po letecké nehodě v 70. letech ji o 200 m prodloužili. To se pak stalo ještě několikrát. I tak leží část nad hladinou oceánu (nastavili ji pomocí betonového mostu, který stojí na mohutných pilířích). A přistání je povoleno jenom pilotům, kteří tady prošli speciálním školením a testem. Ano, právě zde vznikají YouTube videa o děsivých přistávacích manévrech, která nechcete vidět.
Jak se přesouvat po Madeiře. Místní autobusy řežou serpentiny jak v akčním filmu. V různých částech jezdí různé společnosti – na západě jezdí provozovatelé, kteří mají červené linky, na východě zelené, na jihu žluté… Poměrně dobře se dá zorientovat tady (zejména na stranách 78-81).
Fenyklové město. Portugalské slovo funcho znamená fenykl, a právě v této rostlině se místní dříve koupali (metaforicky). Funchal je přístavní město založené v 15. století, kde kotví zaoceánské lodě, kde jsou nejbarevnější západy slunce a kde potrénujete lýtka, protože vlastně neustále chodíte do kopce. V prosinci je Funchal omotaný vánočními světýlky, což tu vypadá trochu legračně, protože ty světelné řetězy visí zpravidla na palmách.
- Chytrolínské okénko: Ve Funchalu pobýval Winston Churchill a Christiano Ronaldo, ten se tu dokonce narodil. A mně při každé návštěva vrtá hlavou, kde asi trénoval, protože najít na tomhle ostrově větší rovinu, je prakticky nemožné.
- Vánoční foodie tip: Večer 23. prosince se slaví Noite do Mercado do Funchal (Night of the Market), což vypadá tak, že VŠICHNI Madeiřané vyběhnou do ulic, aby popíjeli madeirské pivo Coral a zakusovali se do Carne de vinha d´alhos, housek naplněných vepřovým, které je naložené na česneku a vykoupané ve víně.
VELRYBY. Právě tady jsem si splnila dětský sen – protože kdy jindy by se člověk měl plnit sny, když ne pořád, ale na Vánoce zejména. Takže jsem jednou skočila na katamarán, abych na čas mohla přestat koukat na velrybí dokumenty (bizarní žraločí filmy jsme viděla taky všechny, i ty úplně nejhorší, ano i Sharknado 1-5) a měla jeden živý biják ve vzpomínkách. Než velryby potkáte, strávíte asi tak hodinu pohupováním v síti, která je napnutá mezi plováky. Zkrátka se vznášíte mezi oblohou a oceánem. Viděla jsem vorvaně obrovské a velkou rodinu kulohlavců černých. Někdy u mě absolutní štěstí vypadá jako čtyři hodiny strávené na katamaránu v Atlantiku, v doprovodu velrybí flotily. Byla jsem už čtyřikrát. A půjdu znovu. Moje srdce má totiž tvar velryby.
Taste of Madeira
- Espada. Neboli mečoun. Tradiční recept na tuhle rybí krasavici z hlubokých vod oceánu je příprava s banánem. Pokud opravdu platí, že jsme to, co jíme, pak se brzy proměním v espadu. Čerstvé ryby koupíte ve Funchalu na trhu Mercado dos Lavradores.
- Zdvižený ukazovák: Pozor na přepálené ceny exotického ovoce. Prodejci vycítí turistu na míle, okamžitě ho odchytnout, dají mu ochutnat ovoce a než se nadějete, máte v pytlíku passion fruit na vyzkoušení za 80 euro.
- Lapas. Nebo také kuželnatky jsou specialitou typickou hlavně pro západní pobřeží ostrova. Připravují se na másle (#dyckymáslo) s limetkovou šťávou.
- Mini banány. Malé sladké banány nesplňují regule EU co se týče velikosti a tvaru, a tak si je dáte jenom tady.
- Bolo do caco. Madeirský kváskový chleba ze sladké brambory, který v restauracích servírují teplý, rozkrojený a naplněný česnekovým máslem.
- Queijada. Madeirská verze pochází z oblasti Santa Cruz, ale koupit se dá v každé pekárně na ostrově. Jsou to takové zploštělé kulaté koláče. Hodně tvarohu, vajec a cukru.
- Brisa. Taková lokální limonáda. Něco jako CocaCola pro USA. Nebo Kofola pro nás.
- Coral. Světlý ležák z nejstaršího pivovaru na ostrově, který pivo vyrábí od roku 1872.
- Poncha. Alkoholický nápoj. Zpravidla obsahuje rum, med, ovocnou šťávu, cukr a citrónovou kůru. V obchodech i na trzích se dá koupit hotová poncha nejrůznějších příchutí, třeba maracuja. Existuje tisíce poměrů a tisíce repectů na tu nejlepší.
- Víno. Je jedním z nejdůležitějších bodů při návštěvě Madeiry. Klasická madeira je obdoba sherry nebo portského.
Co ráda dělám ve Funchalu
Funchal je vždycky moje základna, mám to město ráda a přijde mi, že sem do zálivu si slunce vždycky cestu najde. Tady je pár míst, kam se ráda vracím.
Parque de Santa Catarina. Park s jezery a výhledem na celý záliv. S fantastickým hřištěm přímo na útesech – děti si hrají, vy koukáte na zaoceánské lodě.
Kafe. Na většině míst si dáte portugalskou Lavazzu (Delta, Sical, Buondi nebo Bellissimo), která je přepražená a sroluje vám ponožky (a já to miluju). I ve Funchalu se ale najde pár míst s výběrovým kafe, moje nejoblíbenější se jmenuje The Studio, hned za ním je Arbor.
Jídlo. Bela 5 Snack Bar je malé rušné místo, kam chodí místní.
Bar na útesech. Barreirinha Bar Café, bar na útesech, odkud jsou ty nejkrásnější západy slunce. Milý personál servíruje drinky, malá i velká jídla, nata koláčky.
Câmara de Lobos. Malé rybářské městečko leží asi 12 kilometrů na západ ostrova. Jede tam autobus, ale já jsem do něj pokaždé dohopkala pěšky podél oceánu. Protože byly Vánoce, na náměstí ležel v jesličkách Ježíšek na palmových listech. Při poslední návštěvě jsme se vydali muzea madeirského tisku (Museu de Imprensa da Madeira), pokud vás zajímá písmo a vaše malé dítě baví velké stroje, je to ideální program na hodinu až dvě. Potom doporučuju se skutálet do tržnice a dát si v lokálním bistru Sabores Da Vila za pár euro několik tradičních housek plněných vepřovým masem nakládaným v octu.
Cabo Girão. Cãmara de Lobos se dá vyběhnout na Cabo Girão, strmý útes na jehož konci (580 metrů nad oceánem) je vyhlídka, která prý patří k pěti světovým útesům s nejúžasnějším výhledem. No a její podlaha je prosklená. Pod nohama 580 metrů ničeho. Jezdí sem autobusy, ale mnohem krásnější a upřímnější je ta (ne)cesta směrem vzhůru – je to sice dost cardio, ale člověk díky ní pozná ostrov úplně jinak. Cestou se totiž míjí malá zapomenutá políčka, na kterých rostou banány.
Ponta de São Lourenço. Úplný východ ostrova, kde si můžete projít nejkrásnějších 11 km na světě. Cesta vede přímo po vrcholcích útesů, kde je oceán modrý jako snad nikde jinde na světě (když se lámou vlny o útesy, má barvu jako šmoulové). Dojedete sem místním autobusem SAM 113 (konečná zastávka), který se serpentinami škrábe do hor, k oceánu, do hor, k oceánu.
Vereda do Areeiro (PR1). Zpravidla mám tendence nevzdalovat se od oceánu, ale jednou jsem sama sebe překvapila, a vyrazila trek mezi dva nejvyšší vrcholy ostrova: Pico Ruivo (1862 m) a Pico do Arieiro (1 818 m). Vzdušnou čarou je dělí asi tři kilometry, ale v praxi se buď sápete nahoru, jdete po hřebenech nebo se kutálíte dolů po ostrých vrcholech. Do skal jsou vytesané schody, procházíte různými tunely a z vrcholků vidíte… oceán! Cesta tam a zpět (16 km) nám ve svižnějších tempu zabrala cca 5,5 hodiny a musím říct, že i s crossfitovou fyzičkou jsem měla dost. Největší zážitky stojí bolavé nohy a propocené tričko/všechno. Ano, přiznávám, že zpátky už jsem trochu remcala, když se přihnal studený mrak, přes který jsem neviděla světlo na konci schodů (naštěstí, jinak bych se možná rozbrečela). Ale o to lepší to pak je – tenhle pocit absolutního štěstí a ŽIVOTA se u mě často děje v momentě, kdy se vydám o kus dál.
Caniçal. Velrybí vesnička, kde je muzeum velryb a historie místního velrybolovu. A místo, kde jsem si připadala jako dítě v cukrárně, respektive papírnictví, protože ty já měla vždycky nejradši. V místní oblíbené restauraci Muralhas Bar jsme k obědu snědli půlku oceánu.
Santana. Mini městečko v severovýchodní část ostrova je takový madeirský skanzen, kde můžete vidět (a občas i navštívit) malé typické pastevecké domečky. Většina lidí je z návštěvy Santany nadšená, já jsem asi čekala moc (ale na fotku dobré).
- No ale i tak mám pro vás chytrolínské okénko za pět tisíc: Po spasení okolní trávy lze domky přenést na jiné místo, aby se zvířata mohla pást déle a pastevec se nemusel přemisťovat domů.
Komentáře
Okomentovat