Přeskočit na hlavní obsah

Proč běhám, proč o tom píšu a proč byste měli běhat taky



Jako malá jsem běh nenáviděla. Byla jsem tlustá a pomalá. Při povinných školních bězích v parku jsem si trasu zkracovala a namísto toho, abych sochu Husité na stráži obíhala, podbíhala jsem ji. 

Vše se zlomilo před dvěma lety; napadlo mě překonat svou nenávist k běhání. Kozoroh a jedináček; jakmile se zabejčím, není mi pomoci. A já jsem si umanula, že zkrátka BUDU běhat. 

Do další fáze se moje běhání dostalo, když jsme se na běhání stala závislou a začala kecky vozit všude. Brala jsem je s sebou na Paříže, do Bostonu, do Londýna. Vstala jsem brzy ráno a oběhla památky (přes den plné turistů, teď liduprázdné). Dopoledne jsem měla odškrtnutá všechna must visit místa (v Paříži jsem se každé ráno vyškrábala na Sacre Coeur, abych viděla východ slunce) a odpoledne jsem se věnovala nasávání atmosféry (café au lait, croissanty, šneci, "božolé"). Většinou měst jsem se doslova proběhala a projedla. Stal se ze mě gastroturista běžec.

Ve Finsku jsem pak běhání propadla úplně. Měla jsem své oblíbené trasy, vyhlídky, dokonce i oblíbeného kačera, kterého jsem potkávala každý den. A tady jsem se dostala k Dailymile. Neměla jsem s sebou sporttester, neměla jsem nejmenší ponětí, kolik vlastně uběhnu, jestli se zlepšuju, nic. A tak jsem se zaregistrovala na Dailymile.com.



Dailymile je sociální síť pro sportovce. Zřídíte si osobní profil, nahrajete fotku, zadáte cíl, kterého chcete dosáhnout (např. "letos chci oběhnout sochu Husité na stráži"), ale hlavně: každý svůj výkon zapíšete. Máte tak online sportovní deník. A jako na každé jiné sociální siti, i na Dailymile máte přátele. Ale protože je váš profil hodně okleštěný (stačí fotka a křestní jméno), můžete si přidávát lidi bez ohledu na to, zda je opravdu znáte, či ne. Spojuje vás totiž sport.

Přátelé vám pak výkony mohou hodnotit, komentovat a posílat vám motivační odznáčky. Když jsem na Dailymile začínala, registrovaných bylo pár Čechů. Teď je tam komunita lidí, která se vzájemně hecuje, radí si, konzultuje výběr bot, připravuje se na závody a maratony. Na Vánoce dokonce vznikl na Dailymile projekt: kdokoli se chtěl zúčastnit, poslal správcům email a ti mu náhodně vybrali do dvojice dalšího sportovce, se kterým si anonymně vyměnil dárek. A přesně to je kouzlo Dailymile.

I kdyby noví lidé byl jediný důvod, proč se na tu registrovat, je to dostatečně velký důvod. Jednou jsem dala na svůj profil fotku Místodržiteského letohrádku ze Stromovky a Michael, běžec ze Singapuru, mi poslal zprávu, že miluje evropskou architekturu a že by byl nadšený, kdybych s ním sdílela víc fotek. Teď, kdekoli jsem, posílám Michaelovi pohled. Když dostal pohlednici z Kutné hory z roku 1917, který jsem koupila v antikvariátu, málem spadl ze židle. On mi na oplátku posílá pohledy supermoderních staveb. Nikdy jsme se s Mikem neviděli, ale spojuje nás běhání. Vzájemně se hecujeme a motivujeme k lepším výkonům. A co je na Dailymile nejlepší? Na konci roku vám přijde souhrnný report, kolik jste svým cvičením spálili koblih. Hm...



Málo kdo chápe, že vstávám za tmy a chodím si odběhnout své kilometry. Pro mě se ale endorfiny staly závislostí. Jakmile nemám svou denní dávku, je zle. A tak i když jsem unavená a všechno mě bolí, chvíli se přemlouvám, abych nikam nešla, ale za pět minut už mám na nohách kecky.

Ne každý je příznivcem běhání, ale zkuste to. Běhání se dá natrénovat a získat si na něm závislost je zatraceně jednoduché. Zkuste vydržet týden a jste v tom. Jsem ukázkový příklad toho, že endorfiny fungují. A jsou návykové.

Komentáře

  1. Nelze než souhlasit a mrzet se, že zrovna te'd kvůli tý podělaný rýmě nemám důvod cokoli na Denně mile zapisovat... :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Hezky se to četlo, už se těším až zase vyběhnu. Taky jsem běhání nesnášel (na těláku jsme běhali furt a já měl nejlepší známku 4). Přál bych si potkat tělocvikáře teď - co by asi říkal, kdyby věděl, že ten ufuněný tlusťoch z oválu teď běhá dobrovolně (ale na jedničku stále asi ne:)

    @havlicekm

    OdpovědětVymazat
  3. Lado, ten první tučný odstavec je totožný i pro mě.

    To že jsem začal minulý týden běhat je tvoje zásluha a ty to víš. Stačilo číst si Tvé nadšení u každého denního logu.
    Jsem dost starý na to, abych konečně začal něco dělat i pro sebe. Má práce a koníčky mě baví, ale většinou je trávím v sedě nebo u počítače.
    To co píšeš v druhé části článku je taková přidaná hodnota, o které jsem vlastně doteď ani nepřemýšlel.
    Nevím jakou mám vůli, ale i když jsem je to běhání děsné, baví mě to. Snad to tak zůstane.
    Děkuji Ti a vy ostatní to zkuste taky. Nic horšího než vyhozené peníze za boty se Vám nestane.

    @NTR23

    OdpovědětVymazat
  4. Ja chci taky behat...i kdyz uz to budou dva roky, co jsem si koupil tenisky, k behani jsem se dostal vseho vsudy dvakrat!!! ja se chci premluvit, mam i vybavu, obleceni, chtel bych, ale proste to nejde!!! a i kdyz se to krasne cte, a hned bych sel behat, vim ze tu linou prdel rano nezvednu a nikam nepobezim:)

    OdpovědětVymazat
  5. Bude to asi tak 3 týdny nazpět co jsem začal běhat. Začínám zatím tak 1x týdně formou BP [běžecké pátky :o)] kdy si hezky v podvečer s kámošem proběhnem nějakou tu trasu :-). O běhání ráno jsem ještě nepomýšlel a asi bych ani nedokázal prostě vstát :-). Na podzim bych se rád účastnil jednoho malého veřejného běhu (8,5KM) tak snad to vyjde.

    OdpovědětVymazat
  6. A nebojíš se o své klouby ? Mě to vždycky odrazovalo, že pak na stáří budu skučet bolestí ? Nikdo v mém okolí neběhá pravidelně a dost dlouho, aby mi mohl říct jak na tom ty klouby jsou. Může se někdo podělit o své zkušenosti ? Inka

    OdpovědětVymazat
  7. taky jsem sochy podbíhala, taky jsem běh nenáviděla, trasy zkracovala, pomalá jsem doteď, tlustší než hubená taky, ale propadla jsem nedávno běhání a DailyMile též, takže naprosto milou autorku tohohle článku chápu :) až někdy pojedu do Paříže, zkusím režim běh-gastroturistika podle vás :)

    OdpovědětVymazat
  8. Tak tohle je asi osudové náhodné brouzdání :) do běhání se přesvědčuji už nějaký ten pátek, motivace by byla, ale jsem založením stejný dětský lenoch, jak všichni (všechny) píšete. Ale věc jako DailyMile mě přesvědčila - potřebuji totiž někde vidět černé na bílém pokroky, byť malé. Díky moc za tip a snad si brzo koupím i já pravé běžecké ;)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Madeira. Moje srdce má tvar velryby

Občas mívám pitomé nápady. Ale ten, ve kterém jsem se rozhodla, že odletím na Vánoce do Atlantiku a budu předstírat, že hřeben na vlasy neexistuje, mezi ně nepatří. Nejsem úplně vánoční člověk. V roce 2017 jsem se rozhodla pro (pro mě) revoluční krok: nebudu trávit Vánoce tak, jak bych „měla“, ale tak, jak chci. Chtěla jsem být jinde a… sama. „NA VÁNOCE? SAMA?! JSI SE ZBLÁZNILA!“ Začala jsem hledat zemi, ve které nebudu mrznout, finančně mě nezruinuje a jako holka se v ní nebudu bát. Asi tušíte, že jsem měla ještě jednu podmínku. Oceán. Prst na pomyslném Google globusu padl na Madeiru, ostrov obklopený oceánem, kde rostou malé banány každému na zahradě a kolem kterého se prohánějí velryby. Na Madeiře jsem trávila Vánoce i v roce 2018. Potom jsem se na tenhle ostrov, kterému se přezdívá Havaj Evropy, vrátila ještě několikrát. Základní info balíček.  O Madeiře se říká, že je zelenou perlou Atlantiku a taky ostrovem věčného jara – jen dvakrát se mi stalo, že sprchlo a ano, špatně

Albánie

Shqipëria, země orlů. Albánie. V Albánských Alpách je zima, u moře šílené horko, jídlo je příliš tučné, mobilní síť skoro není, lidé vám nerozumějí, silnici blokují ovce, v horách jsou vlci a krevní msta je tu stále aktuální. A v té chvíli jsem se do Albánie zamilovala až po uši.   Je to už skoro rok, co jsem navštívila Albánii, ale nedávná návštěva finského národního parku mi ji připomněla natolik, že jsem se rozhodla další zápisek věnovat právě jí. Do země orlů jsem se dostala úplnou náhodou. Volal mi kamarád, že chystají výpravu do Albánie a mají jedno volné místo. Jediný problém byl, že se letenky musely koupit ještě v ten den. Prý nezná moc bláznů, kteří by na to kývli. Letěli jsme za tři týdny. Přesně takový výlet jsem potřebovala; v práci jsem si vzala dovolenou, zabalila kufr a štrádovala na letiště, kde jsem poznala zbylé tři cestující. Byla to skupinka lidí, kteří spolu procestovali Kubu - taková parta hic. Najednou jsem seděla v letadle, aniž bych věděla, co mě če

Porto. Člověk si nemůže koupit štěstí. Ale může si koupit letenku do Portugalska

Často se mě někdo ptá, proč UŽ ZASE jedu do Porta. Porto je město, kde jsem před pár lety nechala u oceánu svoje srdce, a tak jednou za čas koupím letenku, sbalím batoh a jedu si ho vyzvednout. Pokud nečekáte okázalé tipy a největší radost vám stejně jako mně dělá koupání se v ledovém oceánu (a vanilkovém krému), písek v kapse a smrkání slané vody, tohle jsou tipy, které by se vám mohly hodit. Člověk si nemůže koupit štěstí. Ale může si koupit letenku do Portugalska. Průvodce.  Málokdy/nikdy necestuju s průvodcem, ale USE-IT mapa Porta mi dala spoustu skvělých tipů, kam jít, ale i kam nejít, co říkat, co ne, historický kontext a vůbec. USE-IT mapy existují pro řadu měst – jsou tvořeny místními mladými cestovateli „pro jiné mladé cestovatele s nízkým rozpočtem“. Celá já. Balík informací pro start Z letiště se do centra dostanete metrem (fialová linka E), lístek stojí 2-3 eura. Ve vestibulu si spolu s první jízdenkou koupíte modrou papírovou dobíjecí kartičku Andante , na