Přeskočit na hlavní obsah

½Maraton. Můj první. Spálené čelo, bolavé nohy a medaile na krku. Příště ať je z čokolády.


Minulý týden jsem si zaběhla svůj první půlmaraton. Přesně si nevybavuju moment, kdy jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Mám smůlu na zranění; pokud zrovna nemám natržený sval, mám zablokovaná záda. Možná právě proto jsem registrační formulář nakonec odeslala; nevěřila jsem, že se na start postavím.


V předvečer závodu jsem si vyzvedla běžecký balíček: startovní číslo, obrandové tričko a miliony letáčků a instrukcí. Číslo má v sobě čip, který vás sleduje po celou dobu závodu, a na zadní straně je dotazník. Vyplníte jméno, adresu, alergie na léky, krevní skupinu, kontakt na vašeho nejbližšího člověka… co kdyby se něco stalo. Při vypisování údajů začínám lehce nervóznět. Co když se přeci jenom něco stane.


Je tu sobota, 2. 4., den D. Jsem zvyklá běhat, když mám náladu, když se mi chce. Někdy se mi běží dobře a upaluju ulicemi jako Forrest Gump, jindy to nejde a za 15 minut jsem doma, zpruzelá. A teď je tu půlmaraton a já se mu musím podřídit. Závod na mě nepočká, stejně tak jako nikdo z dalších 9.500 závodníků nepoběží brzy ráno jen proto, protože mě to tak vyhovuje více. Oblíknout trenýrky, přišpendlit startovní číslo. Nerada se podřizuju.

Čekám před Rudolfinem. Všichni ti afričtí běžci v pidi trenclích mi na sebevědomí nepřidávají. Říkám si, co tu vlastně dělám. Toi toi budku navštěvuju každou pátou minutu, doléhá na mě nervozita. A najednou je závod odstartován. Trvá dobrých 7 minut, než se masa rozběhne a náš sektor H se poprvé pohne. Hlavně to nepřepálit.


Trasa je značená po kilometrech. Sedmička. Proboha. Pot mi teče po čele a štípe mě v očích. Tohle nedám, jsem teprve ve třetině a jsem na dně. Občerstvovací zastávky každým 5 km se zdají být tak nedostupné. Bederní pásy s malými lahvičkami, kteří mají běžci kolem mě, asi nejsou tak úplně od věci. Mám chuť je kolegům za běhu strhávat. Království za vodu. Nemám energii a mám žízeň. Snažím se držet skupiny čtyř Španělů, kteří přede mnou běží v sobrérech. Ale i oni mi utíkají. Nemyslet na nic, běžet. Vypínám, poslouchám hudbu, nechávám se strhnout davem. Lidé kolem trati tleskají, zpívají, tančí. Chce se mi brečet vyčerpáním a dojetím.

Čtrnáctý kilometr a já bojuju hlavně sama se sebou. Když to teď vzdám, bude mě to hrozně mrzet. Vypnout, nemyslet, běžet. Osmnáctý kilometr. Únava roste, roste počet zraněných a odpadlých. Teď už to doběhnu, i kdybych to došla.


Doběhla jsem. Na krku medaile, v ruce banán jako první a poslední záchrana. Euforie a radost.

Půlmaraton je boj. Pro mě to byl boj sama se sebou. Podřídit se závodu a rozvrhnout síly. A běžet, běžet, běžet. A užít si to. Půlmaraton není jen 21 km, ale je to šňůra lidských příběhů. Vzduch je naplněný endrofiny, atmosféra vás strhne. Ať chcete, nebo ne.

That day, for no particular reason, I decided to go for a little run. 

Komentáře

  1. Já byla taky v sektoru "H". :))
    Daly jsme to, to je hlavní! Těch lidí ležících kolem cesty v závěru bylo celkem dost...

    OdpovědětVymazat
  2. Sláva ti! Musel jsem si hned připomenout, jaký byl ten můj první (a poslední) půmaraton... http://pulmaraton.blogspot.com/2008/04/den-pm-skuten-as-22705.html

    OdpovědětVymazat
  3. Petře, díky, tvůj zápisek vlastně úplně doplňuje to, na co jsem já zapomněla. Takže příště znovu?

    OdpovědětVymazat
  4. Lado, já jsem si při běhání nějak zlikvidoval koleno, takže trénink na další půlmaraton jsem přerušil v půlce a od té doby jsem si šel zaběhat asi jenom třikrát. Ale pořád si říkám, že bych se do toho měl zase pustit... :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Bohužel jsem začala běhat a cokoli dělat teprve minulý týden. Jednou se snad dostanu na hodně kilometrů a ne, že teď uběhnu 3 a jsem dead :))))))

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Madeira. Moje srdce má tvar velryby

Občas mívám pitomé nápady. Ale ten, ve kterém jsem se rozhodla, že odletím na Vánoce do Atlantiku a budu předstírat, že hřeben na vlasy neexistuje, mezi ně nepatří. Nejsem úplně vánoční člověk. V roce 2017 jsem se rozhodla pro (pro mě) revoluční krok: nebudu trávit Vánoce tak, jak bych „měla“, ale tak, jak chci. Chtěla jsem být jinde a… sama. „NA VÁNOCE? SAMA?! JSI SE ZBLÁZNILA!“ Začala jsem hledat zemi, ve které nebudu mrznout, finančně mě nezruinuje a jako holka se v ní nebudu bát. Asi tušíte, že jsem měla ještě jednu podmínku. Oceán. Prst na pomyslném Google globusu padl na Madeiru, ostrov obklopený oceánem, kde rostou malé banány každému na zahradě a kolem kterého se prohánějí velryby. Na Madeiře jsem trávila Vánoce i v roce 2018. Potom jsem se na tenhle ostrov, kterému se přezdívá Havaj Evropy, vrátila ještě několikrát. Základní info balíček.  O Madeiře se říká, že je zelenou perlou Atlantiku a taky ostrovem věčného jara – jen dvakrát se mi stalo, že sprchlo a ano, špatně

Albánie

Shqipëria, země orlů. Albánie. V Albánských Alpách je zima, u moře šílené horko, jídlo je příliš tučné, mobilní síť skoro není, lidé vám nerozumějí, silnici blokují ovce, v horách jsou vlci a krevní msta je tu stále aktuální. A v té chvíli jsem se do Albánie zamilovala až po uši.   Je to už skoro rok, co jsem navštívila Albánii, ale nedávná návštěva finského národního parku mi ji připomněla natolik, že jsem se rozhodla další zápisek věnovat právě jí. Do země orlů jsem se dostala úplnou náhodou. Volal mi kamarád, že chystají výpravu do Albánie a mají jedno volné místo. Jediný problém byl, že se letenky musely koupit ještě v ten den. Prý nezná moc bláznů, kteří by na to kývli. Letěli jsme za tři týdny. Přesně takový výlet jsem potřebovala; v práci jsem si vzala dovolenou, zabalila kufr a štrádovala na letiště, kde jsem poznala zbylé tři cestující. Byla to skupinka lidí, kteří spolu procestovali Kubu - taková parta hic. Najednou jsem seděla v letadle, aniž bych věděla, co mě če

Porto. Člověk si nemůže koupit štěstí. Ale může si koupit letenku do Portugalska

Často se mě někdo ptá, proč UŽ ZASE jedu do Porta. Porto je město, kde jsem před pár lety nechala u oceánu svoje srdce, a tak jednou za čas koupím letenku, sbalím batoh a jedu si ho vyzvednout. Pokud nečekáte okázalé tipy a největší radost vám stejně jako mně dělá koupání se v ledovém oceánu (a vanilkovém krému), písek v kapse a smrkání slané vody, tohle jsou tipy, které by se vám mohly hodit. Člověk si nemůže koupit štěstí. Ale může si koupit letenku do Portugalska. Průvodce.  Málokdy/nikdy necestuju s průvodcem, ale USE-IT mapa Porta mi dala spoustu skvělých tipů, kam jít, ale i kam nejít, co říkat, co ne, historický kontext a vůbec. USE-IT mapy existují pro řadu měst – jsou tvořeny místními mladými cestovateli „pro jiné mladé cestovatele s nízkým rozpočtem“. Celá já. Balík informací pro start Z letiště se do centra dostanete metrem (fialová linka E), lístek stojí 2-3 eura. Ve vestibulu si spolu s první jízdenkou koupíte modrou papírovou dobíjecí kartičku Andante , na