Madeira. Moje srdce má tvar velryby

Co Fin, to zpevak. A ja si musim poridit masku Fantomase.

Finove jsou narod zpevaku a nemyslete si, ze zpivaji jen opili starici. Nene, peji tu opravdu vsichni a karaoke se provozuje dokonce i v heavy metalovych barech.

Finove jsou karaoke posedli; ostatne prave tady se zrodil napad usporadat mistrovstvi sveta v teto discipline. Finsko take drzi rekord v poctu lidi zpivajicich ve stejny okamzik, a to celkem 80.000. Od roku 2007 pak probiha karaoke valka mezi Cinou a Finskem o to, kdo bude mistrem v nonstop karaoke zpevu. Posledni bitvu vyhrala Cina, ktera pokorila predchozi rekord (240 hodin), kdyz 1.302 ucastniku odzpivalo behem 19 dni celkem 6.281 pisni.

Vetsina domacnosti ma vlastni karaoke pristroj a najdete ho take na vsech trajektech plujicich mezi Finskem a sousednimi zememi. I v sebemensi vesnici pak existuje alespon jedno misto, kde si muzete zazpivat. V baru Pataässä v Helsinkach pak narazite na nejednu zpivajici celebritu; byli byste prekvapeni, jak travi volny cas zavodnik F1, Kimi Raikkonen. Po Helsinkach dokonce jezdi Karaoke Taxi, ktere je vyhlasene zejmena mezi finskymi zenami. O taxik se v patek vecer doslova perou damy v kostymcich, ktere po praci zasly na dvojku bileho a noc se jim zda jeste mlada. Ridic jezdi pomalu, protoze jediny cil cesty je zpev. A vino a zeny. Konecnou zastavkou pak vetsinou byva, ano, karaoke bar.

Neumim zpivat a ze zpivani na verejnosti mam fobii. Pravdepodobne pochazi z detsvi, kdy jsme se museli pred ostatnimi spoluzaky (se kterymi jsme se tehdy videli poprve) postavit a zazpivat nahlas. Nekterym to v socializaci pomohlo, jinym ne. Nekteri byli pozvani do peveckeho sboru, jini ne. Ze zpivani nahlas mam fobii. Nezpivam dokonce ani v koupelne; jedine misto, kde se zbavim zabran, je auto. V Praze jsem se vzdy karaoke barum vyhybala obloukem a kdyz ostatni navrhovali, ze je to idealni zabava na patecni vecer, tuhl mi usmev na rtech. Ale ted jsem ve Finsku a karaoke je tu narodni sport.

Finove ziji dva zivoty; pres den jsou strozi, nedavaji prilis najevo emoce, ale jakmile se setmi, chytnou do ruky mikrofon a uz to jede. A tak jsem si rekla, ze jestli mam nekde zkusit karaoke, tak prave tady.

Cestou do Londyna jsem se zastavila v Helsinkach, abych se tu potkala s kamaradkou Barou, ktera studuje v Rize. Ackoli jsme obe z Horic a zname se od skolky, potkaly jsme se prave tady. Kdyz jsme po prichodu do mistniho vyhlaseneho karaoke klubu Herkku prolistovaly seznam pisnicek, ktere byly na vyber, volba byla jasna: U2 – I still haven't found what I'm looking for. Prave tuhle pisnicku jsme spolecne pely, kdyz nam bylo trinact.

Dokud zpivali ostatni, byla to vazne legrace. Charlesova volba Eminema byla trochu mimo, zato Antoine a jeho Wonderwall byla trefa do cerneho. Vsem holkam se podlamovala kolena a zpival cely klub. Prvni tony U2 zneji a my s Barou si jdeme pro mikrofony. Na obrazovce nam digitalni hodiny odpocitavaji cas do zacatku zpevu.  A je to tady. Slova se zabarvuji cervene a micek poskakuje z jednoho slova na dalsi. Pisnicka se zda neuveritelne dlouha, publikum se prilis nebavi a pri pohledu na Baru je mi jasne, ze trpime obe stejne. Pisen skoncila, vsichni jsou stastni. Do Herkku se uz nikdy nevratim. A kdyz, tak jedine v masce Fantomase.